Vždycky jsem si myslela, že moje kořeny zůstaly v Komárově. Dvacet let je dvacet let, že jo. Navíc celé dětství, dospívání... Člověk by řekl, že mi bude Komec hodně chybět, ale opak je tak nějak pravdou.
Myslela jsem, že se mi bude stýskat aspoň prvních pár měsíců, ale nedošlo k tomu. Tím, že jsem byla už coby vzrostlý strom přesazená do Líšně jsem našla poněkud výživnější půdu. Nechybí mi Komárov jako takový (když tam jedu a vidím, jak je ta nádherná čtvrť zprzněná, tak se mi spíš chce brečet, taky o tom připravuju článek) a nechybí mi ani ti lidi (kterých už tam v podstatě zbylo nula nula nic a s těmi, co za to stojí, se stýkám i mimo) a už vůbec mi tedy nechybí tamní farnost (o tom, v jakém je stavu, už jsem tu taky brečela xkrát a už to nemá cenu. Komárovská farnost už není farností). Co mi přece jen trošilinku chybí, je ta blízkost do centra, člověk tam byl za dvacet minut pěšky, když mu ujel rozjezd, a taky ta možnost vylézt z baráku, nazout brusle a mít nádhernou stezku v dojezdové vzdálenosti.
(ale bejvávali jsme dobrej gang, fakt že jo. Ne všechno, co tam bylo, bylo falešné)
Jenže potom přišla Líšeň, místní farnost a práce na poště. A já po Komárově ani nevzdechnu. Najednou mám pocit, že sem opravdu patřím. I díky poště, i díky těm mým scholatům. Znám tu spoustu lidí a jejich příběhů, pošťák ví o svých lidech hodně, a nejen podle toho, co mu řeknou sami. Nečekali byste, kolik se toho dá poznat z toho, co vám chodí za poštu.
V pátek jsme měli rozlučku s dospělým sborem a protože je to tam samý líšňák, vzpomínali. A mně najednou došlo, že tohle já nikdy nezažiju. Jo, v hlavě si řeknu "tady byl obchod ten a ten" nebo "tak už je taky vdaná", ale jen v hlavě, nemám to komu říct. Nemám to s kým sdílet. Tím, že jsem už po páté třídě přešla na gympl a přestala se stýkat se spolužáky ze základky, a taky jsme se pak nějak minuly s holkama "ze dvora" (aneb doba předfejsbuková) jsem ztratila lidi, se kterýma bych si mohla u vína takhle povídat a vzpomínat na přelízání plotů a padání ze stromů a kdo si vzal a koho a tak podobně.
Seděla jsem tam a uvědomila si, že chci zakořenit tak, aby moje potenciální děti jednou tyhle vzpomínky měly. Hrozně bych si přála usadit se někde ve "vesnickém" společenství, někde, kde to nebude anonymní, kde se budeme znát a jo, přináší to s sebou i nevýhody, ale i tak bych si to hrozně přála. Chci zůstat na jednom místě, nechci kočovat z nájmu do nájmu, chci se stát inventářem a někým, koho lidi budou na ulici zdravit a kdo je bude znát a oni budou znát jeho.
Asi je to zvláštní. Moje babička utekla z Komína do panelákové anonymity nové Líšně a já mám spády přesně opačné. A jsem hrozně ráda, že teď v Líšni už jsem ve stavu (ano, hlavně díky poště), kdy se s lidmi na ulici zdravíme a oni ví, kdo jsem a já (většinou) vím, kdo jsou oni.
Ono se není co divit, že mě tak láká kořenění někde v hlíně na humnech.
Prapradědeček statkařil za Lošticemi, druhá strana zase pochází z Valašska. Ono to tam ve mně prostě je...
Komentáře
Pěkně napsáno (jako vždy), ale připadá mi to tématicky trochu úsměvné. Přestěhuješ se z jedné části Brna do jiné, a dumáš, kde jsou tvé kořeny. Možná je to rozdíl, ale minimálně jsi pořád brňák. :-) Nechápej mě špatně, já tomu jen asi úplně nerozumím, protože mé chápání pocitů "kořenů" se váže k mnohem širšímu a většímu kraji. Přestěhování se o deset kilometrů jinam by na tom pro mě nic neměnilo.
Možná je to prostě úděl nás, co jsme zdaleka, protože my jsme byli vykořeněni opravdu důkladně. Takže se pak "doma" cítíme zhruba tak 30-40 km v okolí našeho původního bydliště a na konkrétní obci nám tolik nesejde. :-)
Ale asi je v těch čtvrtích nějaký tématický rozdíl. Já asi nikdy nebudu umět "žít Brno". :-)
Chapem. Byvam asi 350 km od mojho rodneho mesta... Korene chybaju.
Kdo je to vykořeněný?
Vykořeněný je ten, kdo byl přesazen a komu to nevadí.
Nesouhlas. Vykořeněný je ten, který nemá žádné kořeny. Ne ten, kdo dokáže časem zakořenit kdekoli.
Nedivím se, že nesouhlasíte.
Ovšem to je tak jediné, co s tím můžete dělat :-)
@Fifi No jo, já vím. Popravdě, "nejzakořeněnější" se stejně cítím na Vysočině kolem Bystřice a v okolí Boskovic, ale když v tom Brně je každá čtvrt jiná, nebo jak to říct.. A já jsem prostě celoživotní Brňanda, no :-)
"Tím, že jsem už po páté třídě přešla na gympl a přestala se stýkat se spolužáky ze základky ..."
Víceletá gymnasia zjevně přispívají k "sociálnímu vykořenění". Měla by se zrušit?
Pokud si vzpomínám na četbu Káji Maříka, tak jak u koho.
@Fifi Já mám někdy dojem, že v Brně těch 10 km dělá to, co jinde asi 50 :)
@katusi: tak to msm ja opačný problém.. Bydlím od dětství v městě, větší dědina 5000 obyvatel..A věř,se tu všichni nějak známe, když jdete pi městě tak potkáte pěknou řádku lidí, kterým prohodíme řeč..A dozvíte se i to,, co nechcete...A to nemluvim o lidech z kostela, všichni se znaj...A dávate si pozor komu co říkáte, jsk se chováte, přece si nemůžete udělat osudu...
Ja ráda jezdím do velkoměst, Zlín, a jemi tam dobře, tam ne od plenek nikdo nezná, když zapomenu pozdravit cizi lidi, tak nemam vycitky, sednu si do parku s pivem, knihou, ....nebo jen tak čistím hlavu a je mi fuk jak dlouho tam jsem..Jednou jsem se "složila" plakala našem kostele a reakce lidí byla taková, ze nesmím brečet, ze si onen člověk myslel, ze sem silná.. tak emoce velkoměstě neřeším,...
ve Velkoměstě se cítím svobodnější,a je mi tam dobře..A tak pro me vítězí velkoměsta a anonymita :-)
@Leňouš Ono i to velkoměsto mate :D Aspoň co se periferií týče, a katolické komunity obzvlášť. Drby jedou ostošest i tady.
Ale je fakt, že to tak není všude, jsou prostě části, kde se lidi jenom míjejí (a já jsem ráda, že jsem v takové nikdy nežila).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.