"Mít tak o pivo míň!" pomyslela jsem si, když jsem šlapala po Lidické směr nádraží a do boků mi narážely kolečkové brusle, zatímco o chodník klapaly žabky. 

Závidím všem, co můžou žabky nosit. Je to neortopedická obuv, ano, ale když potřebujete něco, co jen rychle šoupnete do batohu po nazutí bruslí, nebo něco na trajdání po koupališti, nebo když máte do masa sedřené paty, tak je to prostě fajn, nemluvě o tom, že to stojí pár korun, je milion druhů a dá se to i DIY dozdobit (ano, opět jsem použila to slovo).

Já žabky nosit můžu. Na vlastní nebezpečí. Neb jsem opicím blíž než jiní a můj palec na nohách je skoro protistojný. Tedy abych nevypadala jako nějaký mutant - mám prostě fakt velkou mezeru mezi palcem a ostatními prsty. Což zní jako "to ti musí žabky držet na noze líp jak jiným", ve skutečnosti to ale znamená "žabky mi na noze absolutně nedrží, neb nemají kde". 

A jak tak jdu po Lidické a ty brusle mi do boků vytloukají díru, najednou mě napadne, že v Brně je fakt nádherně i přesto, že mi boty padají z nohou. Nebo spíš proto? A zastavím se a hledím na tu scenerii přede mnou, ohraničenou koncem ulice, kostel svatého Tomáše zahalený v nažloutlé září, troleje zavěšené pod nebem, ze kterých doslova kape světlo sodíkových výbojek dolů na zem a odtéká řekou kolejí do neznáma. Co noha nohu mine (neb rychlejší chůze by se po chvíli změnila na barefoot) pokračuji podél toho světelného, lesknoucího se koryta, po pravé ruce mi ve tmě vybuchuje vodotrysk v parku na Moraváku, po levé mi hoří barvy fontány před Janáčkárnou. Není tady ticho a mrtvo, naopak, jakoby teprve teď město žilo, ulicemi táhnou skupinky i jednotlivci, ale hlučí tak nějak potichu. Je sice sobota večer, ale na opravdu opilé lidi je ještě brzo, spíš tu tryská takové veselí, způsobené tím kouzelně teplým večerem a nebem plným hvězd, které probleskují i tady v centru města. 

Žabky pleskají o chodník, padají mi z nohy a jen silou vůle se držím, abych se nezula a nešla bosky. Barefoot je hezká věc někde na louce či v lese, ale ve městě je to pěkně nechutné (a nebezpečné). Pajdám přes Svoboďák a přesto mě dobrá nálada neopouští. Jo, měla jsem zůstat doma a učit se na státnice, ale... Radši jsem se vyvětrala na bruslích a pak trochu neplánovaně i se sestřenkou zabloudila do Labyrintu (super hospoda, Brňáci, i když na první pohled vás trochu překvapí), kde se trochu střílelo a hodně kecalo. A proto teď mlaskám přes náměstí, kolem stále ještě tiché Skácelovy kašny, už se nemůžu dočkat, jak do sebe naláduju před rozjezdem tortilu od Vietnamců. A ty brusle mi vyrábí modráky...

 

Co jsem vlastně chtěla tímhle článkem říct?

Inu... nic světoborného ani velkolepého ani hlubokého. Jen, že mám v úterý státnice, místo kterých píšu tenhle bloganec, že mi žabky udělaly obří puchýře pod ukazováčkama a že to bolí jak sviň, že Brno je prostě moje město, že mám kolem sebe spoustu kámošů, co dorazí kdykoliv se řekne "Bang" a že nemít to jedno pivo navíc, mohla jsem si ty brusle nasadit a svést se přes noční centrum jako král a ušetřit svým nožičkám ty bolavé prsty.

 

Užívejte květen, nezapomeňte dneska na maminky (respektive na ně nezapomínejte nikdy. A na tatínky taky ne.) a držte mi v úterý po obědě palce pěsti, neb další článek bude napsán buď inženýrem, nebo pirátem!

 

(P.S. Ještě pořád máme volná místa na náš dětský tábor na začátku srpna, takže neváhejte a pokud chcete své ratolesti poslat mezi bezva děcka na parádní místo, určitě se mi ozvěte!)