Představte si, že se po dvanácti (!!) letech dostanete k fotkám, o kterých jste si mysleli, že už je nikdy neuvidíte.

A neboť vám před dvanácti lety bylo pouhých (už!!) skoro čtrnáct a všichni byli podle vás velcí a skvělí, najednou zjišťujete, že byli skvělí, ale rozhodně ne velcí.

Je to celkem vtipné, podobu jsem si většinou zapamatovala správně (sice trochu idealističtěji, ale furt správně), zato mi nikdy nedošlo, že těm zbožňovaným "velkým děckám" bylo povětšinou o dost míň, než je teď mně. Že nebyli velcí, že to byli puberťáci nebo postpuberťáci a že je muselo to moje slepé vzhlížení k nim hrozně bavit. A taky je mi trochu trapně, protože teda... no... prostě třináctiletý ucho, co chcete :D A zároveň jsem si tak říkala, že by mě hrozně zajímalo, co se s nima stalo. Kam šli dál, co dělají, kde pracujou. Facebook je sice mocná čarodějka, ale nenajde všechny - hlavně když u některých neznáte ani jméno. 

V tom nostalgickém rozpoložení jsem si připamatovala i ledasco jiného. Tábory s Kamenačkami na chatičce v Beskydech, velkolepé tábory se žďáráky (mě to tam vždycky táhlo, hehe) nebo vaření se šlapaničáky. Většinu těch lidí jsem už nikdy neviděla, ač jsme si slíbili, že si budeme psát a tak...

Tenhle článek navazuje na ten z minulého týdne, kde jsem se klepala strachy o letošní Lísek. Ano, klepu se stále. Zároveň ale za sebou vidím pěkně širokou stopu, a široká je proto, že jsem ji nevyšlápla sama. Šly se mnou zástupy úžasných lidí, jejichž jména si ke své hanbě nepamatuji, ani tváře, ani vlastně co jsme s nima dělali, jen ten pocit, jen to hřejivé světýlko někde uvnitř, to je moje motivace to předávat dál...

Návaznost je ovšem hlavně v tom, že po mém úpěnlivém žadonění jsem se dala do řeči s Kéďou, která tehdy na tom táboře s tématem M*A*S*H taky byla a se svým mužem nám tvrdili, že jsou sourozenci :D (a ne, nevěřili jsme jim to nikdo). Je to naše velká podporovatelka a krom toho, že mi poslala ty dvanáct let staré fotky (a já si je prohlížela asi pětkrát a brečela nad nima jak želva), jsme si i krásně povzpomínaly a já se ujistila v tom, jak je to Brno malé a já stará (pochopte, po takových letech, já měla tolik vlasů a před sebou úplně všechno a teď už před sebou mám jen ten dospělý život). 

Při té příležitosti mi Facebook prozradil, že má tehdejší táborová láska, Honza Buchta, který se toužil stát kadeřníkem a odjet do San Francisca a celý tábor nosil bílé kalhoty (co už pak nebyly bílé) a jehož jsem využila jako jednoho z hrdinů v mnoha mých knížkách, je stále stejný fešák a ženatý k tomu. Tak nějak mě to rozteskniulo, pochopte...

A abych neskončila melancholicky svůj povzdech nad fotkami z roku 2006, pohleďte na Katušin vytříbený armádní módní styl z této doby! (Ty maskáče mám dodnes, jen jsou nastavené na 20+ kilo, co se mi od té doby nasbíraly) (Ty vlasy už bohužel nemám, puberta mi je vyrvala) (Tu mikinu mám a nechci ji dávat pryč, ačkoliv bych se do ní nevešla ani za nic) (Mám dokonce i tu košili a celkem uvažuju, že zamaskuju propálené díry a vzkříším ji ve vhodné kombinaci) (Ty brýle mám a asi je půjdu rituálně rozbít kladivem)

(A ještě stále nabíráme děti i dětičky, stačí se mi ozvat, první vlaštovky už se těší!)

Edit: Jedny rozpuštěné copy a těžce viditelné rozpuštěné vlasy pro Zdendandu :)