(Tento článek bude těžce proklikávací. V úvahách jsem prohledala minulost svého blogu a seškrábala vše, co jsem kdy o táboře napsala.)

Článek s tímto názvem už jsem jednou psala. Je to… dávno. Velmi dávno, zdá se. Tehdy jsem měla za sebou čtyři roky vedoucování a z pozice benjamínka, podržtašky, přinesdřeva, přinespiva, otevřipiva a zamíchejkarty jsem se dostala na druhou hierarchickou příčku vedení, dá se říct. Měla jsem za sebou pevný tým volací po změně a před sebou ženu, která totálně nezvládala vedení táborů. Měla jsem za sebou i rok, kdy se mi porozpadl tým díky CSM ve Žďáře. Tehdy to dopadlo dobře. Ted myslím ten vojevůdcův strach. Nedošlo k žádné hádce, k pěstem, k ničemu. Ten rok, o který šlo, 2013, byl první tábor se světskou tématikou (Pán Prstenů) a zároveň její poslední. Tehdy bylo naposledy více věcí… třeba jel naposledy můj kdysi nejlepší kamarád, který přede mnou utekl. O tom jsem taky psala, ale odkaz vám sem dávat nebudu.

To léto jsme dali dohromady partu, která nepřežila příliš dlouho. Velmi záhy jsem došla k závěru, že vůdce prostě jde sám. Bylo to trochu obtížné prozření, navíc v době, kdy za mnou stála spíš banda puberťáků s různými stíny pod nohama, nikdo, ke komu bych se chtěla otočit zády a vést ho… a přesto jsem to udělala. Šla jsem, za zády cítila úšklebky, ale neotáčela jsem, nezastavovala a pobízela je, nedbajíc toho všeho. Neměla jsem rozhodně pocit podpory… přišla jsem si sama. Možná, že jsem je tehdy nevedla. Možná, že jsem se před nimi snažila utéct. Před nimi. Před sebou. V roce 2013, na podzim 2013, se posralo fakt hodně věcí a to, že po úžasné předehře přišla falešná árie, tomu moc nepomohlo.

Bála jsem se dalšího roku, ale zároveň jsem věděla, že prostě musím zatnout zuby a bít se. A vyšlo to. Jo, ten náš první samostatný tábor 2014 byl fakt mizerný, ale všichni, velcí i malí, jsme si ho užili, a do praxe si donesli tolik zkušeností, kolik jiní nenasbírají za dlouhé roky. Třeba počasíčko nebo trochu adrenalinovější návrat domů. Ten rok se to pročistilo. Či spíše přijeli Indiáni a vytrhali nepotřebné koleje. Lidi, co na to neměli, odešli. A já zůstala. A vlastně se tomu docela divím, protože jsem často pochybovala, zda na to mám. A pochybuju do teď. Ale nějak jsme to tehdy na vratkých nohách vybalancovali, udělali si mraky poznámek a vrhli se bez obav do dalšího roku.

Tehdy, po tom fiasku začátečníků, kterým nikdo neřekl to, co vás prostě nenapadne, jsme začali strádat na nejdůležitější věc. Paradoxně to nejsou peníze (i když s těmi jsme taky válčili), ale nedostatek dětí. Ty osvědčené už další rok nejely, protože asi doma vykládali, jak se v tom plácáme, a nové nepřibývaly… pověsti se rozšířily nepřirozeně rychle. Pár věrných zůstalo, to ano, ale už v té době to byli skoro puberťáci a my prostě potřebovali omladinu. Tehdy se… vytříbilo pár věcí. Třeba to, že nezvládnu všechno sama. Respektive, že to sama zvládat nemusím. Najednou to šlo líp. Šlo to samo. Ano, bála jsem se, tak jako se bojím doteď. Bez toho to asi úplně nejde. Ale… srpen 2015 přihlučel spolu s Philleasem Foggem a jeho partou a byl z toho fakt dobrý tábor. Zlepšilo se všechno, co se zlepšit mohlo. No… jo, a bylo tam zase pár nezvyklých okamžiků. Vrhli jsme se do toho po hlavě a ta rozbitá hlava začala zdárně srůstat.

Přišel další rok a já pozdvihla meč a s výkřikem „Setnout hlavu!“ se vrhla bojovat za své srdcové království. Byl to fakt bezvadný tábor. Pročistil se vzduch. Bylo řečeno hodně toho, co řečeno mělo být už dávno. Lidé najednou dospěli a už jsem nebyla jen já. Ačkoliv… bylo pár chvil, kdy jsem si to myslela. Jenže z každé únavy se člověk vyspí, ať je sebevětší, a nakonec to všechno dopadlo dobře. Zlá královna byla poražena, její vojsko rozprášeno, Bílá královna usedla na trůn a slavilo se celou noc. A oslavy pokračovaly i noc další, kdy byl celý tábor sklizený a my seděli kolem ohně, poslední z posledních, léto krvácelo někde za obzorem a na mezi se budil podzim. A druhý den jsme se naskládali do aut a vydali se domů…

Plány byly velké, jenže nás trochu shazovalo k zemi číslo, co bylo zase moc malé – počet dětí. Ta díra, která vznikla, se začínala zvětšovat a prohlubovat. Začínala jsem z toho mít paniku, jak jste postřehli loni (a opět díky za podporu!!!!). Jenže… víte, v našem tábořišti je něco, co se nedá absolutně zachytit do slov, ale myslím, že to má každé podobné místo. Něco, co vás nutí vracet se tam znovu a znovu. A ukázat dalším lidem to neskutečno, co tam panuje. Jasně, ani 2017 se neobešlo bez pohrom. Jenže pro nás už to vlastně nejsou pohromy. V Lísku se opravdu nedějí špatné věci. Tam nic zlého nevzniká, tam si to donesete s sebou. A v ten rok, za svitu blesků, se to tak nějak všechno osvětlilo. A dořeklo se všechno ostatní, co se říct mělo, a uhladily se křivdy a zase se táhlo krajinou jak ptáci. A Vikingové křičeli do boje a valkýry v papundeklovém kostýmu držely ovci vítězně pozdviženou.

 

Letos… je dost reálná možnost, že se nepojede. Těch dětí je prostě fakt málo. A já tentokrát, na rozdíl od původního článku s titulkem „Bože můj, mám strach“ nestojím proti nepříteli, ale proti vlastnímu týmu, který naprosto realisticky, prakticky a pravdivě řekl „Dělat tábor pro dvanáct dětí se nám prostě nevyplatí“. Mají pravdu. Kamarádka si kvůli tomu bere dovolenou, kamarád bude muset přesouvat různě praxe…

Ale co když zrovna letos by se nám podařilo dětem vytvořit vzpomínku na ztracené vedoucí? Co když zrovna letos by hvězdná obloha chytla další srdce a nepustila ho? Co když zrovna letos, v mokré trávě pod vysílačem, se podaří někomu do dlaně chytit hvězdu? Zrovna letos by mohlo vzniknout nové přátelství, na uprášené cestě při západu slunce, až se na obzoru objeví stínový jezdec a odveze si den…

 

Pochopte, je mi to hrozně líto. Lísek je moje dítě, vybojované, vydupané ze země, uchráněné přede všemi - i přede mnou samou. 

Chápu jejich pohnutky, ale vím, jak tohle odkládání akcí na další rok končí. Vím to moc dobře a i když nepochybuju o jejich zápalu to v roce 2019 obnovit, skoro s určitostí můžu říct, že jim, nám, do toho bezpochyby něco vleze... 

 

Náš stanový tábor proběhne od 5.8 do 15.8 ve stanovém tábořišti v Lísku u Bystřice nad Pernštejnem. Bereme děti od první třídy do patnácti a budeme rádi za každé osvěžení té naší bandy. Nejsme tak hardcoroví, jak jsou někdy skauti (nebo ministranti), už umíme i moc dobře vařit a poradíme si s bouřkou i požárem. Kdybyste měli někoho, kdo by chtěl jet poznat nové kamarády, určitě se mi ozvěte buď tady zpráv, nebo na [email protected], ráda vám zodpovím další otázky (nebo jukněte na naše stránky https://tabor-lisek.webnode.cz/, kde jsou i odkazy na fotky z minulosti a na témata a tak).

 

Já vím, je to trochu netradiční formát článku a skoro bych to potměšile nazvala "propagací e-shopu" (nebo spíše "camp-shopu"?). Zároveň ale, jak jsem si procházela všechny ty staré články, jsme si uvědomila, kolik jsem díky táboru zažila a kolika dětem jsme dali možnost prožít si něco.... no... prožít si takovou tu tábrovou lásku. 

Pokud jste dočetli/doklikali až sem, tak klobouk dolů, a omluvte prosím, že teď budu signály trochu spamovat, neb ty děti teda fakt potřebujeme.