Vedu scholu.
Je to fajn schola, děcka, zhruba o deset let mladší než já (eh, tak tohle mě napadnout nemělo), jsou sympatická, nějak už jsme si k sobě našli cestu (hm, těch deset let bude asi dobrý důvod, proč jim to trvalo tak dlouho) a zpívat společně nás baví.
Ale.
V komárovské schole jsme většinou ucajdané cajdáky nezpívali, tedy v časech naší nejlepší slávy, pak už to šlo z BiGykopce. Každopádně jsem si říkala - kdybych jednou měla svoji scholu, to by se zpívaly písničky! To bychom přinesli hudbu a radost do našich kostelů (ach, ty mé heroické nálady)! Potom jsem scholu měla a říkala jsem si - tak teď to přijde! Teď se bude jásat a chválit a worshipit za doprovodu všemožných nástrojů a energie!
No, a ono ne. Zrovna teď nám plním g-disk notami, aby bylo z čeho vybírat, a jak si poslouchám nahrávky, tak s hrůzou zjišťuji plíživě plouživý syndrom. Jakoby energické, svižné tempo do kostela nesmělo. Totéž i u mých dětí (pardon, mládežníků), když vybíráme písničku. "Ale k přijímání nebudeme dávat rychlou... na začátek nebudeme dávat rychlou... na konec nebudeme dávat rychlou..." (Na což kontruji většinou slovy "Aspoň se lidi probudí a budou vědět, že můžou domů.")
Je to zvláštní, u takhle mladých děcek by člověk čekal přesycenost SBMkovými sladkými dívčími sóly, či aspoň já to tak měla (ale že jsem divná, to už jste asi po x letech tohot blogu pochopili). Vždycky jsem tíhla spíš ke gospelům, chtěla jsem tleskat, houpat se (to je ta moje jazzovo-swingovo-rock'n'rollová nátura), než unyle pět. Teď pozor prosím, než začnete ťukat dotčené komentáře - i pomalá písnička se dá zazpívat dobře. Ale musí se to vzít jako "Jo, máme pomalou, slaďárnovitou věc, pojďme k tomu tak přistupovat". Dobrá "scholovitá" muzika se dá dělat i pomalá, ale moc schol, co by to zvládly podat jako "lovesong pro Otce" a ne jako "chrrrrrrteď-tu-bude-někdo-chvilku-uspávat-hady" jsem zatím neslyšela. Třeba ta zmiňovaná SBMka to umí dobře. Ostatně když máte k dispozici celý orchestr a fakt dobrý sbor, skoro se nedá nic zkazit (skoro!!) (mimochodem, někdo z Líšně disponující tenorem/basem či hudebním nástrojem jiným než klavír?).
Vlastně ani nevím, proč jsem to začala psát... Jo! Už vím. Celkem rychle jsem pochopila, že tahle moje schola není vůbec o tom, že řeknu "budeme zpívat to a to a tak a tak", ale přesně o tom, co já jsem v jejich věku nikdy dělat nemohla a hrozně moc chtěla - že si sami zvolí, co by rádi dělali, a jak. Nejlepší aranže vznikají z naprosto náhodných popudů na zkouškách, když je rozvolněná ukecaná nálada a z ní najednou vypadne něco, po čem nás lidi zastavují a říkají, jak super to bylo.
Vy všichni sbormistři, a že je vás tu určitě dost - držím palce v našem počínání a přeju, abychom naráželi na málo cenzorů, málo mutujících kluků, dostatek zpěváků, širokou škálu nápadů i nástrojů a hlavně abychom nezapomínali, že sbor není o jednom, ale o všech, co jsou jako jedno. A pozor na syndrom plouživého (uspávacího) zpěvníku!
Mimochodem - jaká je vaše nejoblíbenější scholová píseň? Jakou si nejvíc užíváte vy, coby posluchač, nebo vy, coby zpěvák? Na kterou máte nejhezčí vzpomínky? A jakou považujete za nejlepší odrhovačku? Pro mě je to tahle! (Wait for it)
Komentáře
No, něco je zjevné a neoddiskutovatelné.
Pomiňme nyní hudební složku. Ta je do značné míry v dějinách přirozeně proměnlivá použitelnými hudebními prostředky.
Existují dvě zásadně odlišná paradigmata textů.
Po skoro 2000 let to bylo paradigma biblické. Drtivá většina církví používaných a předepisovaných textů byly citace nějakého biblického verše (veršů) a hudba funkčně sloužila jako zvýrazňovač. V této souvislosti (dnes, ke čtením či liturgickému období) se podtrhlo tohle slovo, tato slova. V jiné souvislosti jiné slovo, jiná slova. Tedy hudba jako pomocník výkladu biblického textu, návod na to, jak jej dnes chápat.
Druhé (současné) paradigma je "já (my) k tomu přistupujeme, prožíváme takto".
Tomu druhému říkám pracovně "liturgická hudba typu Já jsem z Kutný Hory koudelníkův syn".
Fenomenologicky nahlíženo ano; je zřejmé, že každá epocha je nutně ohraničena změnou pro ni stěžejního paradigmatu. Podíváme-li se však na katastrofické děje vedoucí k těmto změnám, lze většinou pozorovat určitého konkrétního ducha - daimóna, který daný děj animuje a který mu také atribuuje typickou estetickou a mnohdy i etickou hodnotu.
Například za přechodem od modality k atonalitě, od monarchie k republice, od společenské uniformity k pluralitě, nebo od vojenského umění k vojenské vědě lze vidět určitou duchovní podobnost.
Na tyto děje je pak vhodné aplikovat katolickou nauku o rozlišování duchů a tak získat úhel pohledu odpovídající jejich povaze.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.