Vedu scholu.
Je to fajn schola, děcka, zhruba o deset let mladší než já (eh, tak tohle mě napadnout nemělo), jsou sympatická, nějak už jsme si k sobě našli cestu (hm, těch deset let bude asi dobrý důvod, proč jim to trvalo tak dlouho) a zpívat společně nás baví.
Ale.
V komárovské schole jsme většinou ucajdané cajdáky nezpívali, tedy v časech naší nejlepší slávy, pak už to šlo z BiGykopce. Každopádně jsem si říkala - kdybych jednou měla svoji scholu, to by se zpívaly písničky! To bychom přinesli hudbu a radost do našich kostelů (ach, ty mé heroické nálady)! Potom jsem scholu měla a říkala jsem si - tak teď to přijde! Teď se bude jásat a chválit a worshipit za doprovodu všemožných nástrojů a energie!
No, a ono ne. Zrovna teď nám plním g-disk notami, aby bylo z čeho vybírat, a jak si poslouchám nahrávky, tak s hrůzou zjišťuji plíživě plouživý syndrom. Jakoby energické, svižné tempo do kostela nesmělo. Totéž i u mých dětí (pardon, mládežníků), když vybíráme písničku. "Ale k přijímání nebudeme dávat rychlou... na začátek nebudeme dávat rychlou... na konec nebudeme dávat rychlou..." (Na což kontruji většinou slovy "Aspoň se lidi probudí a budou vědět, že můžou domů.")
Je to zvláštní, u takhle mladých děcek by člověk čekal přesycenost SBMkovými sladkými dívčími sóly, či aspoň já to tak měla (ale že jsem divná, to už jste asi po x letech tohot blogu pochopili). Vždycky jsem tíhla spíš ke gospelům, chtěla jsem tleskat, houpat se (to je ta moje jazzovo-swingovo-rock'n'rollová nátura), než unyle pět. Teď pozor prosím, než začnete ťukat dotčené komentáře - i pomalá písnička se dá zazpívat dobře. Ale musí se to vzít jako "Jo, máme pomalou, slaďárnovitou věc, pojďme k tomu tak přistupovat". Dobrá "scholovitá" muzika se dá dělat i pomalá, ale moc schol, co by to zvládly podat jako "lovesong pro Otce" a ne jako "chrrrrrrteď-tu-bude-někdo-chvilku-uspávat-hady" jsem zatím neslyšela. Třeba ta zmiňovaná SBMka to umí dobře. Ostatně když máte k dispozici celý orchestr a fakt dobrý sbor, skoro se nedá nic zkazit (skoro!!) (mimochodem, někdo z Líšně disponující tenorem/basem či hudebním nástrojem jiným než klavír?).
Vlastně ani nevím, proč jsem to začala psát... Jo! Už vím. Celkem rychle jsem pochopila, že tahle moje schola není vůbec o tom, že řeknu "budeme zpívat to a to a tak a tak", ale přesně o tom, co já jsem v jejich věku nikdy dělat nemohla a hrozně moc chtěla - že si sami zvolí, co by rádi dělali, a jak. Nejlepší aranže vznikají z naprosto náhodných popudů na zkouškách, když je rozvolněná ukecaná nálada a z ní najednou vypadne něco, po čem nás lidi zastavují a říkají, jak super to bylo.
Vy všichni sbormistři, a že je vás tu určitě dost - držím palce v našem počínání a přeju, abychom naráželi na málo cenzorů, málo mutujících kluků, dostatek zpěváků, širokou škálu nápadů i nástrojů a hlavně abychom nezapomínali, že sbor není o jednom, ale o všech, co jsou jako jedno. A pozor na syndrom plouživého (uspávacího) zpěvníku!
Mimochodem - jaká je vaše nejoblíbenější scholová píseň? Jakou si nejvíc užíváte vy, coby posluchač, nebo vy, coby zpěvák? Na kterou máte nejhezčí vzpomínky? A jakou považujete za nejlepší odrhovačku? Pro mě je to tahle! (Wait for it)
Komentáře
"abychom naráželi na málo cenzorů"
O liturgických kompetencích průměrného schólmistra si nemyslím nic hezkého. Každý by měl mít doložitelné vzdělání (řekněme diecésní kurs pro chrámové hudebníky) nebo kvalifikovaného censora nad sebou.
Zkuste Ztracenou kapelu.
Jednooký mezi slepými králem.
Ptal bych se, proč že to Vaši udatní pěvci chtějí pomalé písničky. Protože se na ty rychlé necítí? Protože se jim nelíbí? (Mají špatný vkus?) Protože se jim to zdá málo odpovídat liturgické akci, kterou mají zpěvem doprovázet?
"Ať srdce mé Tebe vídá". To je moje hitovka posledních týdnů a měsíců, co se scholovek týče.
@dromedar Neb mají pocit, že se nehodí (protože ve sborečku je nikdy nezpívali). Občas to chápu, ale kde vzali, že se rychlá nehodí na dobu velikonoční, to by mě celkem zajímalo. Vkus mají ovšem dobrý, i z těch pomalých inklinují k takovým, co neobsahují Evropana i Australana a pojímají je s energií sobě vlastní.
Jen poznámka, nenadávám ani pomalým písničkám, ani svým zpěvákům. Jen se zlehka podivuji.
(K tomu cenzorovi - ano, kvalifikovaný cenzor je v pořádku.)
@suposlav před časem jsme se scházeli k modlitbě s jednou english speaking rodinou;-) a nejoblíbenější písní na začátku té modlitby byla Open the eyes of my hearth Lord. Jo je opravdu krásná.
"kde vzali, že se rychlá nehodí na dobu velikonoční, to by mě celkem zajímalo"
Určitě jsou to latentní ceciliáni a inklinace k pomalým skladbám je projevem hlubšího tíhnutí k jedině pravé a vskutku důstojné hudbě chrámové, totiž k chorálu řehořskému a renesanční polyfonii.
Nevím, jestli je to moje nej, ale my doma před spaním na dobrou noc zpíváme Vyvyšuji Tebe, Pane a Tobě patří chvála. Děti to mají rády :)
Jinak taky hlasuju pro svižnější písně, na konci mše určitě... Často lituju, že se v našich kostelích netančí :-)) Ovšem někdy zneužívám toho, že mám v náručí děti, a tudíž mi takový malý taneček "projde" :)
@Kollenka "Často lituju, že se v našich kostelích netančí"
Špatně vybraná církev, ale to se všechno dá ještě napravit. Doporučujeme Apoštolskou církev, Církev bratrskou a podobné, jen je potřeba pečlivě vybírat správně naladěný sbor, který Vás nechá při bohoslužbách vytančit dosyta.
(Kostelní tanečky mě fakt štvou, bez ohledu na to, jestli jsou součástí hudebního projevu "schóly", nebo skutečným či předstíraným prostředkem k uspání malých dětí.)
:-) Ještě že nejsme z jedné farnosti. Ale ne, tam kde lidé tiše sedí v lavicích, tam taky sedím tiše. A zbožně. A klidně bych se někdy nechala pozvat na gregoriánský chorál. To já zas nemám předsudky.
Ale když ta radost někdy tryská sama od sebe :) Zkuste zastavit sopku...
Osobně mám rád, když je schéma mše takové, že normální nedělní mše, se svým slavnostním charakterem, je doprovázena varhany a pěveckým sborem (nejlépe mužským, protože k němu se "chytnu"). Ale třeba takové mládežnické mše by měly být hudební nástroje všeho druhu.
@Kollenka Davidův tanec se taky mnohým nezamlouval.
Někdy si říkám, jak se asi dívá Bůh na tyhle naše žabomyší liturgické přestřelky. A mám za to, že vlastní zkušenost s potřebou uklidnit dítě během mše by mnohým prospěla.
Bůh do liturgie dodává obsah. My formu.
Pokud vezmu příklad kulinářský, tak Bůh garantuje, že pokud se dodrží jisté minimum, tak výsledný pokrm bude mít dostatečné množství kalorií, bílkovin, minerálních látek a vlákniny.
Ale negarantuje, že to nebude strašnej blaf. Negarantuje, že to nebude mít 300 000 SHU, že to nebude přesolené nebo připálené.
Připravit liturgii je práce stejného druhu, jako připravit oběd. Jeden oběd pro 50, 100, 200 lidí. Jeden nejí špenát, jiný brambory, támhle ten má bezlepkovou dietu. "Řízkárna" nebo veganský bar "Na pastvě"?
Lidi jsou stále zpovykanější a zpovykanější.
Liturgická uniformita znamenala, že každý si časem zvykl.
Liturgická pluriformita znamená, že furt je někdo naštvanej.
@JiKu Myslím, že "liturgická uniformita" nikdy doopravdy neexistovala, a zejména ne po stránce hudební. Kdo nevěří, ať přelouská pár ročníků Cyrila.
Od svého odpadu od KHS si stále zřetelněji uvědomuji, nakolik tvoří způsob modlitby kausální kruh s životem víry.
@LiščíTyč: Nějak urtočitě ano. Ovšem ani způsob modlitby, ani život víry nejsou jevy, které by šlo snadno popsat, charakterizovat, utřídit, což je nutná podmínka pro popis tohoto kauzálního kruhu a tedy i pro důkaz nevěřícím tomášům a využití této zkušenosti v pastoraci.. Na osobní svědectví liščíchtyčí nevěřící tomášové s přehledem kašlou.
JiKu: Skutečnost je taková, že nevěřící Tomášové jsou různí. Někteří kašlou, ovšem jiní ne. Třeba hned neuvěří, ale nekašlou. A o ty jde.
Ovšem, jak píšete: jsou to komplexní eticko-estetické kategorie a jejich recepce je z velké části individuální.
No, něco je zjevné a neoddiskutovatelné.
Pomiňme nyní hudební složku. Ta je do značné míry v dějinách přirozeně proměnlivá použitelnými hudebními prostředky.
Existují dvě zásadně odlišná paradigmata textů.
Po skoro 2000 let to bylo paradigma biblické. Drtivá většina církví používaných a předepisovaných textů byly citace nějakého biblického verše (veršů) a hudba funkčně sloužila jako zvýrazňovač. V této souvislosti (dnes, ke čtením či liturgickému období) se podtrhlo tohle slovo, tato slova. V jiné souvislosti jiné slovo, jiná slova. Tedy hudba jako pomocník výkladu biblického textu, návod na to, jak jej dnes chápat.
Druhé (současné) paradigma je "já (my) k tomu přistupujeme, prožíváme takto".
Tomu druhému říkám pracovně "liturgická hudba typu Já jsem z Kutný Hory koudelníkův syn".
Fenomenologicky nahlíženo ano; je zřejmé, že každá epocha je nutně ohraničena změnou pro ni stěžejního paradigmatu. Podíváme-li se však na katastrofické děje vedoucí k těmto změnám, lze většinou pozorovat určitého konkrétního ducha - daimóna, který daný děj animuje a který mu také atribuuje typickou estetickou a mnohdy i etickou hodnotu.
Například za přechodem od modality k atonalitě, od monarchie k republice, od společenské uniformity k pluralitě, nebo od vojenského umění k vojenské vědě lze vidět určitou duchovní podobnost.
Na tyto děje je pak vhodné aplikovat katolickou nauku o rozlišování duchů a tak získat úhel pohledu odpovídající jejich povaze.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.