Když je člověku zle, přijde mu, že nikdo jiný nikdy nezažíval to, co zažívá on. Nikdo neřešil takový problém, nikdo necítil takovou bolest, nikdo se necítil tak zoufale. Mé srdce puká, jako nikomu nepukalo!

A potom, jednoho dne, mu dojde, že není sám. Ať zažívá cokoliv, není jediný. Třeba dokonce potká někoho, kdo je na stejné lodi. Ve stejné kajutě. Není jediný, kdo má nějaké trápení, byť sebevětší - i když to není útěcha. Jestli jsem vžycky něco nesnášela, bylo utěšování typu "ale prosím tě, jiní jsou na tom mnohem hůř, máš co jíst, kde spát, žiješ snad ve válečný zóně?" Přišlo mi, že tohle říkají lidi, kteří nikdy neměli... "nesdělitelný smutek", nebo respektive měli a zapomněli. Ono se rádo zapomíná na časy, kdy bylo zle, to pozoruju nejen u sebe. Pro každého, koho něco na duši bolí, je právě ta jeho bolest největší a jediná na celém světě, a nějaké utěšování podobného stylu mu opravdu nepomůže. To nikdy nikomu nepomohlo. Dokonce ani "tak se podívej na mě, jsem na tom mnohem hůř než ty!" nepomůže. 

Co pomoct může, a mně už hodněkrát pomohlo (a nejen mně) je, když si člověk rázně řekne: "Ale po téhle cestě už někdo šel. Deset, sto, milion lidí. A přežili to. Zvládli to. Každý po svém. Někdo padnul a zakryl si oči a čekal až to přejde, jiný zrychlil krok, aby to bylo dřív za ním, ale zvládli to. Je jedno, jak strašidelná a tísnivá tahle cesta je. Jediné, o co jde, je to, kam vede. Možná ke světlu, možná do stínu. Ale teď se pohni, pohni se jako se pohnuli všichni před tebou a jako se pohnou všichni po tobě, ohni kolena, levá noha dopředu, drž balanc, ta tíha z tvých ramenou spadne co nevidět, postupně, kámen po kamínku, nebo naráz, ale spadne, ještě jeden krok a jde to snáz... a nakonec vždycky všechno spraví čas."

Je to jen malá útěcha. Jsou situace, kdy spíš doufáte, že nikdo nic podobného nezažívá, protože vás to rve. Nemluvím teď jen o svých zkušenostech, protože v kontextu světa jsou jako plivanec do přehrady. Mluvím o všech, o pubertálních bolístkách, o rodičovských a manželských strastech, o problémech mezilidských i "mezibožských" (ve smyslu mezi mnou a Bohem). 

Už několikrát jsem psala, že lidi mi říkají věci. Sami od sebe a pořádně do hloubky. Ne vždy je to příjemné, ale vždycky je to poučné. Buď se člověk trochu pousměje (v duchu jen), protože spousta těch bolístek, co lidi trápí, máte za sebou taky a taky vám přišly horší než kácení deštných pralesů, ale s odstupem času se tak nějak odhalily a vy víte, že to přejde rychle a snadno. Pak jsou tu horší věci - z nichž většinu byste prožít fakt nechtěli... a některé jste si prožili. A právě v takové chvíli je to vědomí, že nejste sami na téhle cestě šeré, klikaté a dlouhé to nejlepší, co se vám může přihodit.

Já to dlouho tak nějak přehlížela. Ono je fakt překrásné topit se ve vlastním slzavém jezírku sebelítosti a volat o pomoc jen v duchu, protože co kdyby mě někdo chtěl zachraňovat. Vím, že to zní blbě, ale věřím, že nejsem jediná, kdo má tohle za sebou.

Mám to za sebou. To je ono. Je to nedávno, sprchovala jsem se a brečela a najednou jsem zůstala civět na zeď a došlo mi to. Tohle už se stalo. Včera. Před týdnem. Před sto lety. A dít se to i bude. A děje se to i teď. Všude kolem. Všem kolem. Tahle cesta není pustá, jak se zdá. Jsou tu další nezřetelné stíny lidí, kteří také prožívají stejnou situaci. A občas se ze stínu stane člověk. Dva takové jsem teď potkala. Neskutečná náhoda, ale najednou jsem se rozhlídla a zjistila, že nejsem sama. Každý řešíme "srdeční" potíže po svém. Jedna se snaží utéct, druhý dělá jakoby nic a já... já ani nevím. Asi něco mezi. Utíkám, ale tak, aby to nebylo poznat. Říkejme tomu strategický ústup. 

Zase jsem se do toho trochu zamotala... jako vždycky, však mě znáte, ale já zase znám vás a vím, že si z toho vyberete to podstatné. 

 

Takže jen závěrem - nesmutněte. Ať jsou vaše trable jakékoliv, nejste na ně sami, a je jen otázkou času, kdy potkáte tu správnou osobu, která vám to dokáže. Potkáte někoho, kdo je na stejné lodi. Ve stejné kajutě. Na stejném kapitánském můstku s páskou přes oko a tasenou šavlí křičí na svou posádku "Plachty vzhůru, vy suchozemské krysy, ať se do nich opře vítr a odnese nás rychle k lepším zítřkům!"