Stává se mi s železnou pravidelností, že se v průběhu února začne všechno s... kazit. Letošek není žádnou výjimkou, až na to, že se to všechno nakumulovalo na posledních čtrnáct dní, a hezky ze všech stran. S jedním senzačním klukem mi to nevyšlo, odešel mi výbornej kytarista ze scholy, rozpadla se (pravděpodobně už na furt) kapela a teď ještě moji "nejlepší" kamarádi odjeli na akci, kterou jsme vymysleli společně v létě, aniž by se byť jen obtěžovali mě pozvat (a to se ještě té jedné kámošce, co mi slibovala, že se za mě postaví a neudělala to, drbu s dárkem. DIY, jak se dnes říká. V mým gramlavým pojetí neustálý napětí. Jestli se neustřihnu.)

Inu, nejsou všechny dny růžové. 

I když ten dnešní....

Bylo mi fakt mizerně. Fakt hodně. Když jsem takhle nalomená, tak přijdou i věci z minulosti, aby mě dorazily. Prostě únor jak se patří. 

A když už to vypadalo na probrečený večer a pobrečené DIY (protože takhle se dá vznešeně nazvat každé bastlení), tak začalo zapadat slunce... a můj Utěšitel číslo jedna mi zase zvednul náladu. 

Ono nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůře a aby to jeden krásný západ slunce přímo pro mě nespravil. 

Co se stalo, stalo se, zkousnu to, přejdu to, odpustím, no, nezapomenu, ale to bohužel málokdy co. A třeba se ta první věc z těch, co se podělaly, ještě spraví, co já vím...

Nenechte se únorem zkrušit ;)

 

(P.S. Jako každý rok, i letos chystáme tábor. Pokud máte přebytečnou ratolest od první třídy do 15 let, nebojte se nám ji půjčit :)