Dělám dva druhy muziky.

Ten první je prostě jen hudba. Řemeslo, chcete-li. Sednu, hraju, sleduju noty, koukám na dirigenta, konec, potlesk, odchod. Když je co, tak beru (někdy čokoláda, někdy kytka, někdy prachy), zabalím cello/kytaru/hlasivky a jdu domů. O deset minut později si na výkon nezvpomínám. 

A pak je druhá hudba. Sednu a vrtím se půl první skladby/písničky, než se usadím pohodlně. Hraju a padá mi trsátko/smyčec/mám špinavý brýle. Padají mi noty, zavírá se zpěvník. S dirigentem na sebe děláme opičky. Nebo s lidmi na protější straně místnosti. 

A když je konec, když dozní poslední tón, když mi dochází dech či smyčec, tehdy to přijde. Je to spojené mimo jiné i s ne úplně hladkým průběhem, s obtížností skladby, s nervy, s celkovou atmosférou i s konkrétní hudbou, ale z toho všeho při závěrečném akordu vzejde jediné - mráz všude po zádech, paralýza, zatajení dechu (pokud ho zrovna nepoužívám k udržení tónu), prostě takový náraz adrenalinu, že by to koně skolilo. 

A když se něco takového stane, tak vím, že to bylo dobře odehrané, odzpívané, že to bude lidmi velmi kladně hodnoceno a že i spoluhráči, jsou-li jací, budou spokojení. Je to důkaz toho, že muzika byla TA muzika, TA, která dokáže spojovat lidi a psát dějiny. Aspoň ty malé dějiny nás a našich blízkých. 

 

Dlouho se mi to teď nestalo, naposledy u Spielberga na Špilberku, kdy se mi pod švihy šátkem vedlestojící altistky zpocená záda úplně zachladila. A pak nic. Dlouho nic. FourC nehráli tak, aby to za to stálo, podpořeni vnitřními rozkoly, táboráky nebyly, orchestr byl na dvě věci.

Až teď, na Tři krále, se to stalo. Při konečném choru rybovky jsem najednou přestala vnímat, co mi celou dobu leželo v hlavě, přestala jsem poslouchat falešné tóny a vypustila jsem ten trochu vtíravý smutek, podložený otázkou "Proč a kdy k tomuto došlo? A mrzí mě to vůbec?", a prostě jsem jen hrála. Byla jsem v hudbě, hudba byla ve mně, a když František zakončil, zpocený na kost a se zářícím úsměvem na rtech, věřím, že jsem nebyla jediná, komu přeběhl ten adrenalinový mráz po zádech.

Takže, milí muzikanti a zpěváci, držím palce, ať se nám vždycky daří dělat hudbu, u které si potom řekneme: Bylo to tam!!