Vykračuju si po silnici směrem k Ostrovu, zapadající slunce odráží zlato stromů, batoh mě nijak netíží, do uší mi hraje ta správná hudba - a ruka v kapse cinká pár drobnými, co mi zbyly z kávomatu.

Cinkám si tím párkorunovým stříbrem a napadá mě, že bez toho by tohle moje cestování nebylo ono. Bez toho napětí, jestli i ta poslední koruna do automatu zapadne, nebo strávím pět minut jejím otíráním o všechno v dohledu. Bez nadšení při nečekaném nálezu stovky mezi účtenkami. Bez drobných, co mi skoro stahují kalhoty dolů.

Nechtěla bych žít v "bezcashové" společnosti. Jasně, je fajn nemuset sebou tahat tisícovky, když jdete řádit do obchodů, a nemuset si odepřít pizzu u hladového okna na Masaryčce, protože víte, že vám na tisícovku budou vracet obtížně. Ale... zároveň je fajn mít něco málo ve šrajtofli a nemuset běham ve tři ráno po městě, protože v hospodě, kde na vás čeká účet, mají zrovna rozbitý terminál. 

A navíc... když se sejde u placení na baru zvukař, kytarista a cellistka a všichni tři velkopansky vytáhnou tisícovku, za což jsou odměněni kousavou poznámkou "No jo, vy umělci"... 

Jsem asi poněkud staromilská. Pár drobných v kapse pro mě je paradoxně víc, než pár tisíc na účtu. Už jen proto, že je mám v té kapse právě teď a můžu je použít okamžitě - na tu pizzu, kafe, hodit je do futrálu houslistce nedbající na zimu. Když se to snažím někomu vysvětlit, obvykle si ťuká na čelo a uzavře tím, že stejně do bezcashové společnosti časem dospějeme.

 

Nakonec se to stane... a minimálně to moje cestování s posledními pár drobnými pomine a bez nich to pro mě už jaksi nebude ono.