V dnešním evangeliu mě krom skřípání zubů zarážela vždy jedna věc - proč to byl zrovna ten s nejmenším obnosem, kdo se o něj nejvíc bál? Kdyby investoval a nevyšlo mu to, neztratil by přece tolik jako druzí dva. Mohl říct "Zkusil jsem to, pane, ale nevyšlo to, sice jsi přísný, ale zase to byla jenom jedna hřivna, že jo, to pro tebe nic není, asi jsi věděl, proč mi dáváš tak málo..."

A dneska mě to tak nějak napadlo, proč by tomu tak mohlo být.

Kdo má hřiven hodně, ten to pozná. Když zpíváte jako anděl či tančíte jako ďábel, tak na to přijdete záhy a oceníte to vy i okolí.

Ale když máte jednu jedinou hřivnu, tak nějak... si jí nemusíte všimnout. Respektive - víte o ní, ale mávnete nad tím rukou - jen jedna, co s tím. Jen tohle či tamto, to přece nic není... A protože to podle vás nic není, zakopete to.

Může to být nějaká na pohled maličkost. Například práce s lidmi, naslouchání, vedení, nebo humor třeba. Zkrátka něco, co člověka ani nenapadne, že to není samozřejmost, že to každý nedokáže a že tím někomu včetně sebe můžete prospět. Akorát mi přijde, že lidi tohle hrozně podceňujou. Když se řekne talent, každý si představí něco úchvatného a jiskřícího, zář reflektorů a výstavní síně. A ono to přitom může být třeba jen teplo u srdce nebo pokoj v duši, který dokážeme druhým (nebo i sobě) dát. 

Pokud máte pocit, že umíte něco, o čem si třeba myslíte, že je to k ničemu nebo nepodstatné, nebo že to je samozřejmost, vemte rýč a tu hřivnu hezky vykopejte a trošku do ní zainvestujte. 

Hřivny nejsou kim-či, líp je jim mezi lidmi než mezi žížalami.

 

(Pozn. aut.: To máte tak, když kněz káže o manželství a vy byste radši slyšeli o těch hřivnách, a tak se v tom začnete sami v sobě trošku rejpat.)