Náhodný sled emocemi ovlivněných myšlenek

 

Velkou část svého života jsem se modlila za špatné věci. Nebo možná špatně. Zkrátka formulace "Pane Bože, ať se do mě ten kamarád, do kterýho jsem zamilovaná, zamiluje taky!" potažmo "Pane Bože, ať ten kamarád, co je do mě zamilovaný, se zase odmiluje!", to není to pravé. Výsledky nula nula nic. Kdo se měl zamilovat, s tím to nedopadlo - a s tím druhým vlastně taky ne. Vycházely mi spíš modlitby typu "Ať tahle akce vyjde", ale ty, řekněme osobní věci, to bylo jako házet hrách na stěnu.

Občas jsem se za to na Boha celkem zlobila. Pak mě to postupem času přešlo, protože je to vždycky všechno jinak, než si myslíme, a námi předpokládaná selektivní hluchota je buď jen zdánlivá, nebo má důvod.

Tenhle článek ale není o neúspěšných modlitbách, ani o tom, jak jsem měla celé roky s modlitbou problém, neb mi nikdo neřekl, že modlit se dá i jinak než omíláním očenáše každý večer jako robot.

Tenhle článek je o tom, jak Bůh vyslyší každou mou prosbu o sílu či úlevu.

 

Mám za sebou emocionálně celkem rozhoupaný rok. Rozhoupaný... no, spíš to bylo, jako by se twister na pouti uvolnil při nejvyšší rotaci a letěl se podívat do sousední vesnice. Nedá se ani říct, že bych byla jednou dole a podruhé nahoře, spíš to bylo furt jen dole, dole, a ještě mnohem níž. 

Přesně v půli roku se pouta uvolnila a vypadalo to, že teprve teď začne pořádné (po)citové rodeo. Akorát to bylo tři týdny před táborem a já si nemohla dovolit zhroutit, jíst čokoládu, pít pivo a bulet u romanťáren. A tehdy jsem zavolala k Bohu o pomoc. Znělo to nějak takhle: "Pomooooc!" A On si to přebral, protože jemu nemusíte nic vysvětlovat. A tak místo toho, abych se složila, jsem narovnala tak dlouho sehnutý hřbet, otřepala se a šla dál. 

Nebylo to ani poprvé, ani naposled, co mi po prosbě o posilu přišla okamžitá odpověď doslova v několika minutách. V jednu chvíli leží člověk bezmocně na podlaze a pro pláč se nemůže ani nadechnout, v dalším okamžiku vstane, vysmrká se, zanadává si a jde vařit oběd, a dělí to právě jen to jediné slůvko. Pomoc.

Myslela bych si, že je to dáno spíš mou navyklou snahou zakrývat i sama před sebou jakékoliv emoce a jít dál přes všechny překážky jako hrdý Budžes. Ale takovou houpačku a těžkou chvilku jsem zažívala i před mnoha lety a tehdy jsem o pomoc neprosila, a taky žádná nepřišla, a táhlo se to se mnou měsíce, než se mi přes to podařilo přeskočit. A taky protože ta odpověď přichází okamžitě, je to, jako byste si vzali Zyrtec na alergii, prostě lup! a je to pryč.

 

Před čtrnácti dny jsem měla zase slabou chvilku, když jsem se ojíněným listopadovým ránem vracela z přehrady domů. A jak tak svítilo sluníčko a silnice byly prázdné a já měla za sebou super akci, najednou jsem si nahlas řekla "A je to pryč." 

A je to pryč. Dneska ráno mi v messengeru po téměř čtvrt roce pípla zpráva a se mnou to neudělalo vůbec nic. A to ještě v září mi to způsobilo nevolnost...

 

Před chvílí jsem se vracela ze mše, vzduch chladil, bylo ticho... nad hlavou mi svítila zimní souhvězdí a já byla tak úžasně klidná, nejen navenek, i uvnitř...

Vím, že tohle je hodně osobní článek, ale tak nějak jsem měla potřebu se s vámi podělit o tu neskutečnou radost a vděk, které cítím pokaždé, když si vzpomenu, kolik zmůže jediné SOS, vyslané správným směrem...