Včerejšek byl jedním z těch horších dní. Taška, noťas, cello, trojka se rozbila už u Vojenské a já si to šlapala na Jugoslávskou pěšky - což provozuju někdy i normálně a ráda, ale poněkud víc nalehko. Ve škole modrá smrt, vadný cadový komponent ze mě udělal ajťáka, mé vlastní vadné cadové schopnosti ze mě skoro udělaly vraha, polila jsem si kalhoty, v bankomatu jim došly dvoustovky a když jsem šla doplnit energii do Billy, fronta byla přesně tak velká, jak jsem čekala, že bude.
A právě v té frontě se to stalo. Noťas v ruce, taška padající z ramene, na zádech cello, v náručí klouzající nákup, taková normální situace pro spoustu lidí, mě tak šíleně bolela záda, že jsem měla chuť si říct sekuriťákovi o masáž. Místo toho jsem jen párkrát bezmocně hekla ve snaze aspoň trochu nadhodit si cello a už jsem se ani nesnažila tvářit pozitivně (o mém celkovém rozpoložení vypovídá i to, že jsem se nestavila v Tetě prohrábnout slevový košík, což dělám vždycky, i když spíš jen tak z "kdyby náhodou").
A tu se najednou slečna přede mnou, která na mě předtím sem tam vykuleně/vyděšeně koukla (měla takové velké oči, pěkná holka, bylo vidět, že ji ta předbíhající ženská, co si chtěla koupit cigára, taky štve), nu, tak tedy tahle sympaťajda se na mě otočila a zeptala se, jestli mi není zle (Slovenka, mimochodem).
Možná vám to přijde jako naprosto běžná věc, ale mně už kolikrát bylo fakt zle, od žaludku, nebo třeba horečka, na rajóně jsem jeden týden skoro chcípla, v šalině jsem několikrát skoro omdlela, ale nikdy se mě nikdo nezeptal, jestli mi není špatně (teda jo, na tom rajóně se tři čtyři mé babičky včetně té vlastní jo, ale to jen proto, že si všimly odtoku mé kypící energie a prýštícího optimismu). Mě vám to tak hrozně moc potěšilo! Úplně mě to zahřálo u srdce, že jsou ještě lidi, co se starají o ty kolem sebe a nejsou jen lhostejně zahledění do mobilů.
Každopádně jsem milé slečně vysvětlila, že mě akorát bolí záda, poděkovala - a můžu vám říct, že taková blbost, o které jsem tady popsala pět set slov, ač netrvala déle než třicet sekund, mi udělala hroznou radost a ten den na dvě věci mi hned vylepšila.
Mějte oči a srdce otevřené!
Komentáře
Zlepšit někomu náladu je někdy docela snadné. Díky za svědectví. :-)
Když čtu takovéhle články, tak mě vždycky mrzí, že denně nejspíš propásnu řadu situací, kdy můžu bez jakéhokoliv úsilí někomu udělat radost...
A ono to přitom vylepší skoro vždy den i té druhé straně: tomu, co pomohl. A brání nám kolikrát jen ta hloupost, že se bojíme cizího člověka oslovit, protože se to prostě už tak nějak nesluší.
Jo, právě pro to mě to mrzí - protože to vůbec nic nestojí, naopak to zvedne náladu oběma stranám...
Hezky napsane :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.