Stojím před školou a čekám na Viol.

V uších mi hraje moje oblíbená písnička pro začátek listopadu, opírám se o cello, baštím praskací bonbony z Tigeru (a později v noci lituju, že jsem sežrala celý sáček na posezení). Je tma, přes lampy sem tam proletí cár mlhy, vítr honí po chodníku suché listí. Kolikrát už jsem tohle zažila...

A pak strnu. Za rohem se vynoří tak známá postava, úplně mi to zatají dech a na chvilku mě to totálně vyvede z rovnováhy. Stejný krok, stejná silueta, stejný úsměv, i hlas a pozdrav... Vzpamatuju se. Tenhle je vyšší. A má dlouhé vlasy. A jiné jméno i zeměpisnou šířku...

Pozdravím našeho dirigenta, on pokračuje do školy a já dál stojím a čekám na Viol.

Nebo možná...

Nemohl to být on. Ten, kdo se vynořil ze vzpomínek a na chvíli se promítnul na ztemnělou ulici, jede po úplně jiné koleji o patnáctset kilometrů jinde a už nikdy se zpátky nevrátí. Dřív jsem toho litovala. Stýskalo se mi. Probrečela jsem celé večery. Protože když tehdy, před (tak nekonečně dlouhými) čtyřmi lety nastoupil před naším domem do auta, zamával a zmizel za rohem, skončilo jedno velké období mého života.

Věci, co byly jisté a pevné, se otřásly a rozpadly v prach. Jakoby nám zhasnul maják a my se najednou motali po moři a postupně naráželi na útesy. Potom začalo zvolna šírat a my viděli na cestu. Sice jsme každý pluli jinam, ale už po klidném moři... A s příchodem další noci už svítil jiný maják a jiné, nové lodě k němu mířily. To se začala další éra. Úplně jiná než ta předtím. Ale ne horší. 

 

V těch pár sekundách, než jsem si uvědomila, že to není možné, aby to byl Lukáš, mi přišlo hrozně moc líto, že je pryč. Že už nikdy nebudou naše vítězné tahy Brnem, že už nikdy nebudu benjamínkem party, že už nikdy mě nebude pronásledovat jeho vyčítavý pohled, kdykoliv něco provedu, nebo jeho úsměv, když unavený z práce dosedl za stůl v Černé Hoře na Pionýrské (R.I.P.) a objednal nám všem kvasara. Nedokážu asi nikdy doopravdy a skutečně vyjádřit, jak jsem si ty roky před Velkým Odjezdem užívala a co pro mě znamenaly. A nedokážu ani popsat, jak moc mě mrzí to, co jsme si vzájemně provedli...

 

No, ale bych se tu jen neplácala ve vlastních pocitech, co nemají daleko k patnáctiletému pubertálnímu uchu a nějak to uzavřela.

Jak už jsem psala mnohokrát, ať už byla minulost jakkoliv skvělá nebo jakkoliv bolavá, člověk se k ní nemůže příliš upínat. Sem tam si vzpomenout, nostalgickou chvilku si prožít, pár slziček třeba taky, ale žít jen v minulosti není v pořádku.

Spíš by se mělo investovat do teď - abychom mohli za pár let mít příjemné déja vu při čekání na Viol před školou, s cellem, Jeleny a praskacími bonbony, a moct si říct - "To tenkrát byla ale jízda!"