Adorer - zbožňovat

Krátký babíletní článek o tom, jak jsem adorovala Vysočinu a na Vysočině.

 

Jsou chvíle, kdy je pouhé dýchání požitek. Svěží vzduch, provoněný vlhkou hlínou a umírajícím listím. Trochu už řezavý dech prvních mrazíků. Hnijící jablka v alejích. Podzim voní a chutná naprosto specificky, smutně a opojně.

Jsou chvíle, kdy je každý krok důležitější než cíl, ke kterému míříme. Pod nohou křupe strniště, rozpadá se hrouda na zoraném poli, šustí mrtvá tráva, klouže polozamrzlá kaluž, bláto se balí na nohy a zpomaluje nás a nám to nevadí, protože přesně tohle je ta chvíle, kdy je cesta samotná cílem.

Jsou chvíle, kdy je všední zvuk nádhernější než tóny nejlepší symfonie. Traktor v dálce, típání ptáka v hlohu, vítr, který honí listí po cestě, šumí ve větvích a rozklinká zvoničku na konci Kalvárie, krajina má svou řeč a hudbu, slyší ji jen někteří, ale zní pořád a prochvívá vzduch.

Jsou chvíle, kdy prostě jenom stojíte nebo jdete a koukáte. Protože je nádherné babí léto, takové, o jakém se ani nedají psát básně, a vy ani nemáte v hlavě slova nebo myšlenky, protože víte, že se to vyjádřit nedá, takže jen kráčíte zlatým a rudým a hnědým listím a cítíte tep krajiny a jste její součástí, a ona vás přijímá tak jako každého, kdo se ji aspoň trochu snaží pochopit. 

Jsem člověkem bláta, lesa, obzoru, kopců, trávy, rozmačkaných jablek, modrého nebe, šípků, jsem člověkem obyčejným, který Boha nachází mnohem více na mezi v trnkovém keři nebo v nádherné obrovské borovici, než mezi vitrážemi slavkovického kostela, pro mě je největší modlitbou stát v té přenádherné zemi a jen se dívat, adorační ticho v mokrých ponožkách se mě dotklo jen minimálně, až se stydím, ale před očima mám tu nádheru, záplavu barev, vím, že nad střechou kostela roztahuje křídla Labuť, hrčí Velký vůz, Kasiopea a Hercules putují svou nebeskou pouť, a přese všechno se od obzoru k obzoru klene Mléčná dráha, a já konečně, po dlouhé, dlouhé době, jsem klidná, ale vím, že to není tím, že sedím v lavici před monstrancí, ale tím, že myslím na společenství mladých, opravdu mladých lidí, kteří před chvílí tam venku stáli a hleděli v naprosté pokoře na hvězdy, je to tím, že jsem se dnes mohla dotknout krajiny, že mi to bylo povoleno a opětováno.

Poněkud zmatené. Pardon, ale znáte mě. Největší emoce ve mně vyvolá pavučina ve vzduchu, ledová květina na kaluži, obzor lákavě vzdálený a přitom blízký, i obyčejné povláčené pole vlastně... Někde vevnitř jsem hodně sedlák. Nebo možná tulák. Poutník... krajinář. A tak se modlím, jak umím, tedy v místech, která rozechvívají mé srdce. Což (snad k mé škodě?) není úplně vždycky chrám z kamení. Protože jsou i jiné chrámy...

 

Stojím v bukovém lese se zakloněnou hlavou a roztaženýma rukama, koukám nahoru na modrozlato a (protože fouká) sněží. 

Sněží listí jako zlatý vodopád.

P. S. Slova, která ve mně vykrystalizovala na víkendové pouti se zábrdovickýma do Slavkovic a na dvoudenním měření na ŠLP v polesí Křtiny.

P. P. S. Hledám perfektní podzimní báseň. Máte někdo nějakou?