Bouřko-táborová reportáž o tom, jak jsme se (ne)báli.

My na ty táborové bouřky máme celkem štěstí.

Letos byly hned dvě, a dokonce dva dny po sobě.

A slovo "bouře" to úplně nevystihuje.

První přišla ve čtvrtek nad ránem a byla neskutečná. Všichni, s kým jsem se o ní bavila, včetně mých téměř osmdesátiletých prarodičů, říkali, že nic podobného nikdy nezažili. Vzbudil mě první hrom a kapky deště někdy kolem třetí ráno. Zpočátku nic závažného... potom se to zvrtlo. Nebe nezhasínalo, blesk stíhal blesk, bilo jich třeba deset naráz, fialové, bílé, modré, rudé, oranžové, ohromný ohňostroj, údolím se neslo jedno velké dunění, nekonečný hrom trvající celou věčnost. Nebyla to věčnost, bylo to jenom deset minut, maximálně čtvrt hodiny. Byla jsem odhodlaná nevylízat z teplého spacáku, jen jsem proběhla v mysli táborem kde co zmokne a seznala, že nic důležitého, ale když ke mně zalehl první křik ze spodní řady stanů, seznala jsem, že je načase jít dělat svou práci. Pustila jsem se do hledání pláštěnky, neb nosit do stanu mokré oblečení není dobrý nápad. 

Udeřilo dvakrát. Ta první šlupa šla do lesa kousek od nás a katapultovala mě ze stanu (já vím, myšlenka "Auto teď není nejlepší soused" byla trochu nefyzikální, ale co já vím co se takovému blesku honí hlavou?). Než jsem doběhla těch pět metrů k dětem, přišla druhá pecka, přímo do vysílače, a zhasla ho. Nemodlila jsem se, to vám řeknu na rovinu. Jak jsem se natahovala k prvnímu stanu, abych zaklepala a zeptala se, jestli je všechno O.K., rychle jsem hmátla po křížku, ale to bylo všechno, čekalo mě šest stanů, většina probuzené děti, ve dvou hysterčící děti a já jediný vedoucí. Bouřka se přímo přes nás přehnala za pár minut, ale uklidňovaní trvalo skoro do čtyř. Když mě v pět budili k dalšímu, jen takovému vzdáleně brumlajícímu kolu, natvrdo jsem jim řekla, ať vzbudí Áďu, protože jsem byla zmrzlá jak preclík a unavená jak pes. Ale i přes to - byla to nejnádhernější bouřka, jakou jsem kdy viděla. Ty barvy, to byl aspoň ohňostroj! Ani jsem se vyloženě nebála, na to jsem byla asi moc vystrašená (ne, teď vážně, nebála jsem se, ale respekt to teda byl až na půdu, přece jen to bylo ohnivé peklo a táhlo to přímo přes náš ubohý tábor).

Ráno jsme o tom zavtipkovali, svěřili si dojmy, já vedení požádala, aby mi když tak příště vstali na pomoc, a tím to pro nás zhaslo.

Tedy až asi do sedmé večerní, kdy Mára oznámil, že nás večer čeká další díl. Od té chvíle jsme na něm byli nalepení a sledovali na radaru blížící se mračna. Děti jsme předem varovali, shodli jsme se na tom, že zandáme ještě jednu poradu, než to přijde, a v domění, že to bude prostě palba a za deset minut pryč, jsme zalezli do srubu tak, jak jsme byli, oblečení do tepla, tílka, kraťasy, sandály, dobrá nálada, výhled na krátkou bouři s dlouhým spánkem.

První úder přišel o hodinu dřív, než měl. To jsme nevěděli, že je to jiná bouřka, než ta, kterou jsme čekali. Připlížila se nepozorovaně z druhé strany přes kopec. Vyběhla jsme s pár holkama ven, že si rozebereme mrňouse. Malá Anička už těžce stresovala, byl u ní i Vojta. Áďa zapadla ke klukům vedle, někteří jiní se ani nevzbudili. Po deseti minutách bouření zaklepal Tom a poprosil mě, abych šla ven.

Stáli jsme před stany, kolem v lesích hučel vítr a lámal větve - a v táboře se nepohnula ani plachta. Stáli jsme uprostřed bouřky. Bouřek. "Teď jsem mluvil s taťkou," řekl Tom. "Jde to na nás ze všech stran. Jsme v oku. Jak se to posune, začne peklo." Opravdu, blýskalo z několika směrů zaráz. Na louce začal šustit déšť. Ve svitu blesků vypadal Tom poněkud vyděšeně. "Zavaž stany," řekla jsem a rozběhla se ke srubu. Zhruba v tu chvíli se oko bouře posunulo - a my byli v tom. Ke srubu mi scházelo deset metrů, ale durch jsem byla za pět. A ještě jsme vrávorala, jak do mě pral ze všech stran nárazový vítr.

"Všichni ven," zavelela jsem a doufala, že se se mnou žebřík nezhroutí. "Všechny cenný věci z týpek si vemte s sebou, ve srubu ani v týpkách nikdo nebude. Kluci pohotovost, možná bude potřeba kopat járky." Evakuace byla okamžitá. No jo, my máme dobrou katastrofální školu.

Já zapadla zpět k Aničkám. Ta menší totiž zahlásila, že jsem jediná z celýho tábora, s kým se bojí míň. Poněvadž jsem dospělá. Já se v tu chvíli bála teda fest. Ta chvíle v oku bouře byla skoro nesnesitelná. A to, jak se bál Tom, který se nebojí nikdy ničeho. Navíc mi bylo jasné, jaká zpráva přijde do deseti minut. A taky že jo.

Tiché ťuknutí, vystrkuju hlavu ven. "Járky," ptám se, než stačí Zejn cokoliv říct. "Járky," potvrdí. Stačí to, ví za ty roky dobře, co mají dělat. Ještě mu řeknu, ať občas vylejou vodu z kuchyně a hangáru, hlavně teda z kuchyně, a zalezu zpátky.

Paradoxně, to pravé peklo je tady ve stanu. V tu chvíli ještě nevím, že mě čekají tři hodiny bdění, kdy jediný, kdo bude neustále mluvit, bude malá Anička, pořád opakující že jede domů, v lepším případě nám bude vykládat historky ze školy a příhody s bráchama (a taky se ukecne, že si ještě neměnila prádlo. V pátek. Od neděle.) Druhá Anička, patnáctiletá slibná posila týmu, bude už druhou noc na hranici vyčerpání, protože se opět nevyspí. Sedíme tam, já u malé A. na posteli, Vojta u velké A. na posteli, posloucháme žvatlání té malé, nadávky kluků zvenku, vzdalující se bouřku. Myslím, že bychom oba byli mnohem radši venku v tom bahně. Jako tehdy, když se nám tábor změnil na řeku. Kdybychom aspoň něco hráli, slovní fotbal nebo tak, jakoukoliv činnost, ale já se přistihuju, že ji neposlouchám, myslím na to, jak zítra splichtíme hovor s maminkou (ta je rozumná, ví, že děti vydrží víc, než si myslí, a přijela by si pro ni opravdu jen v nejkrajnějším případě), jestli se nezřítí hangár, v horším případě kuchyň, a jak budu muset posunout budíček, abychom se aspoň trochu vyspali. 

Bouře jdou každá svou cestou, ochlazuje se a mně začíná být zima. Je mi hrozně líto, že nevyšel náš program, který byl fakt parádní, nohama si čvachtám v holínkách, do kterých mi napršelo horem, a myslím na spacák a ranní horký kafe.

Malá na několikeré přesvědčování zalízá do spacáku s tím, že stejně bude dál mluvit, protože se pak míň bojí. Vojta mě chytá za ruku. I když mně později hrozně zklame, tohle je něco, za co mu budu vždycky vděčná. Že jsme tu dlouhou noc překlepali spolu. 

Táborem najednou zavládne ticho. Teplo spacáku Aničku ukolíbalo během deseti minut. I ta druhá leze utahaně do dutého vlákna. Jsou skoro tři ráno. 

Venku se s Vojtou obejmeme. Ono to líčení asi nezní tak hrozně, ale sedět tři hodiny v chladnoucím mokrém oblečení u holky, co vás nenechá odejít ani na záchod a hrozí vybuchnout dalším hysterákem při prvním blesku, to není žádný med (a asi nic pro mě. Jak říkám, radši bych kopala ty járky). Loučíme se. Já ještě seřvu (vcelku tiše) tři babizny, co si zalezly do auta a zrovna tuhle chvilku si vybraly, aby se přesunuly do srubu (i přs zákaz a velmi hlučně). Představa, že se Anička vzbudí, mi cuká rukou. Fakt té jedné primadoně skoro střelím, ale uklidním se a vlezu do stanu. Konečně... 

Když usínám, myslím na to, že ještě jedna taková noc, a můžou si odvést domů spíš mě. 

 

Ráno shledáváme škoy. Do hangáru možno jen v holínkách, neb "terénní úprava" byla provedena tradičně odborným způsobem a asi třetinu stanu je doslova pod vodou. Podloží je tak dokonale propustné, že zbytky kaluže jsou tam ještě o týden později, když odjíždíme.

 

Nebudu vás napínat, další bouřka nepřišla. Ale pro mě to bylo obohacení "Who is who", neb kdy jindy než v krizovce se to pozná. My se bouřek nebojíme. V těch našich je totiž Hospodin vždycky.