aneb Okrsek 13

aneb Pošťák nezvoní dvakrát

A pokud dvakrát zvoní, nese buď "velkej krám" nebo je to nezkušený idealista.

Podle podnadpisu zřejmě poznáváte, o čem bude dnešní reportáž na vlastní kůži. Od půlky června až do pátku jsem totiž (s třítýdenní pauzou na tábor) šlapala chodník v pruhovaném triku.

Všeobecný úvod, hořký a naštvaný:

Česká pošta má u nás pověst mizernou a má ji právem. Naprosto nevyhovující prostředí, informační systém vzhledem z devadesátek, funkcemi z roku zrodu děrných štítků, úřednice na přepážkách nepříjemné, okýnka otevřená jen dvě, zbytek tlachajícího osazenstva vykuřuje v zázemí, bezpečnostní opatření znepříjemňující práci a naprosto k ničemu, chybějící zabezpečení tam, kde ho je potřeba, balíkáři, kteří si jen vozí zadek autem a nenamáhají se z něj ani vystupovat, a v neposlední řadě akutní nedostatek doručovatelek, který ty zbývající pokládá jednu po druhé.

Líšeňská pošta konkrétně je na tom hodně špatně. Balíkáři, kteří patří pod depo ve Slatině (doručovatelé balíků obecně nemají většinou s listonoškami co dělat, takže až si někdy podáte pošťačku za to, že vám nedošel balík, jste na špatné adrese) se flákají naprosto nemožným způsobem, kvůli GPS v autě sice jezdí po trase, ale někteří nejmenovaní (ehmvaněkehm) z něj ani nevylezou a jen dají listonoškám na další den rozházet výzvy. To opravdu není to, jak by měl fungovat balík do ruky. 

Pod ústřední poštu na Vlkové patří ještě tři další pošty - ve staré Líšni, na Vinohradech a v Židenicích. Všichni mí brněnští příbuzní bydlí pod jednou poštou, jen tak pro ilustraci. Problém je, že všechny listonošky a listonoši sedí v jedné místnosti o velikosti středně velké posluchárny, kde třídí poštu. Z toho lze snadno vyvodit, jaké podmínky v Líšni jsou.

Ale abych jen nenadávala.

Problémem je, že většina lidí vůbec netuší, co práce listonoše obnáší. Myslí si, že má člověk v brašničce pár dopisů, které rozháže a jde domů za zpěvu Jééde jééde, ale tak to nefunguje.

Funguje to zhruba následovně:

Den některých pošťáků začíná třeba i ve tři ráno, ale ten můj začínal 4.25, kdy mi zazvonil budík. Odložení na pět minut jen jednou, pak vstát, dát si vařit kafe do termohrnku, nahodit triko stejnokroje, vymyslet oblečení adekvátní počasí (vrstvy, jinak člověk buď mrzne na ulici nebo se peče v panelácích), přibalit svačinovou tatranku a vyrazit tak, abych stihla bus 5.10. Původně jsem jezdila jiným v 5.05, ale občas jsem chytla jednoho kolegu a jeho smrad, takže jsem to postupem času přehodnotila. 

Na poštu vcházím zhruba za deset půl šesté. Je to relativně pozdě, ale pro moje účely to stačí a eliminuji tím prostoje. Kdybych byla zaměstnaná normálně na plný úvazek, pracovní doba by mi začínala s úderem páté, nebo klidně i kolem té třetí, kdy někteří přicházejí na barák třídit. Neroztřízená pošta se rozhazuje do fochů (poličky se jmény ulic), taky se vyndává pošta natřízená na okrsky z beden a třídí se velká (časopisy a balíčky). 

Přijdu ke stolu, zahromuju, neb je na něm obří hromada číny, velká část doporučeně, v hromadě vidím i pár krabic se vzorky léků či čeho, které se nedají nacpat do většiny schránek na rajoně. Velkou (čili zmiňované balíčky) odhrnu stranou (mám luxusně krom stolu s fochy ještě další po levici a jeden, který nikdo nepoužívá, po pravici). Hromadu rychle proberu, vytahám z ní rekomanda a nahážu do vozíku, když je toho míň, zbytek si rovnou rozhážu do fochů podle ulic. Mám na svém rajóně čtyři ulice (Zikovu, Synkovu, Masarovu a Houbalovu), takže mi to krásně vychází, neb jsou čtyři sloupce/čtyři řádky fochů.

Takhle nějak to vypadá, když začínám rozhazovat do fochů.

 

Pak si k velkému stolu dojdu pro štos pošty natřízené podle okrsků. Neustále v tomto balíčku nacházím poštu na Masarykovu nebo Žilkovu nebo Žižkovu, to jak se to plete s názvy mých ulic. Balíček pošty roztřídím do fochů po ulicích, nekoukám zatím na jména či čísla, vyberu rekomanda a seřadím si je podle pochůzky. Někdy, když přijdou výpisy, je pošta pro jednotlivé okrsky přímo v bednách a to si část výpisů odložím stranou, je toho moc a zbytek rozhážu další den. Nejhorší je kombinace výpisy plus inkaso, u mně hážu 1800 lístečků SIPO.

Kouknu k počítačům - obsazeno. Takže si ještě dojdu pro druhou část velké pošty - časopisy, katalogy a podobná reklamní verbež. Některé kloužou děsivým způsobem a padají mi přímo do koše pod stolem. Nejradši bych je tam nechala, ale pokorně třídím do fochů. Znovu zkontroluju počítače - v nestřežené chvíli mě předběhla Blanka Blokovačka. Zpracovávám hromadu listovních rekomand - na zadní stranu si předepisuju dnešní datum, případně vyplňuju příslušné řádky, u úředních obálek si předtrhávám výzvy. 

Konečně volný kompl! Pádím přes celou místnost a vozík s velkými rekomandy poskakuje za mnou. Přihlašuju se do systému a začínám pípat. Nejdřív listovní rekomanda. Čtečkou pípnu kód, vyplním adresáta a adresu, odentruju. Mám ráda některé úřady, jejichž rekomanda mají všechno předvyplněné a vy jen mačkáte enter jak šílení. Dopípám dopisy a přisunu si vozík. Když je balíčků málo, seřadím si je aspoň podle ulic, když ne podle čísel, když je jich moc, beru jak mi to přijde pod ruku. Balíčky z číny se musí vypisovat celé a šíleně to zdržuje. Pípám, koukám co budu brát a co ne, a sem tam si společně s kolegyní vedle zanadávám. 

Poštovní počítač a tiskárna, oboje těžce supermoderní a výkonné

Dopípáno. Kumuluju zásilky, píšu se na pořadník na tisk výzev a jdu si vyjet pochůzkovník. Pochůzkovník je seznam všech doporučených zásilek, které ten den máte doručit. Krom toho, co jste si právě manuálně napípali, jsou tam i vhozy a druhá déčka. Vhozy jsou rekomanda, která si nikdo nevyzvedl a která je možno po uplynutí úložní doby vhodit do schránky. Takže až uvidíte červený pruh vhozený, nevztekejte se a koukněte na datum na zadní straně. Druhá déčka jsou zásilky, které si někdo objednal na znovudoručení. Fakt byste se divili, kolik lidí na druhý déčko není doma. Tuhle službu bych zpoplatnila do určitého věku a od určité velikosti zásilky. Když sebou dva dny táhnete balík dvě kila deset a dotyčný není ani jednou doma, je to na tečku mezi světla.

Na pochůzkovníku si zkontoluju nejen počet vhozů, které si jdu hned v závěsu vybrat do účtárny, ale taky kolik mám dobírek. Letmo přeletím, jestli je to snad fakt všechno a jdu rovnat.

Podle toho, kolik mám pošty, si chystám kabele - tašky s předchystanou poštou, které si nechám poslat do schrány. Na rajóně mám bohužel jen jednu a to ještě v dost hloupém místě. Takže si chystám nejdříve Masarku, která má jen tři paneláky, školu a obchodní centrum, potom Houbalku. Sudou, kde je jen pět domů, si berou do vozíku, lichou strkám do kabely. Přidávám tam i Synkovu 16-2. Kabely odnáším do vozíku a doufám, že nebudu muset čekat, než mi je přivezou. Dodělávám zbytek Synkové a Zikovu, obojí si beru s sebou. Rovnám si to do vozíku. Každý panelák přegumičkuju a navrch dám rekomanda. Některé balíčky nechávám na poště - jsou to velké zásilky a vím, že adresáti nebývají doma.

Nagumičkovaná pošta předtím, než do ní nastrkám rekomanda a dám ji do vozíku/kabele.

Vozík i kabele nachystané, obvykle nastává chvíle čekání, než budou důchody a vyjedou mi výzvy. Většinou to využiju k sváče, dopití kafe a vyčištění stolu. Špatnou poštu skoro nikdy nedělám po návratu z pochůzky, ale nechávám si ji na takovéhle prostoje. Vezmu hromádku pošty, kterou jsem donesla zpět. Procházím adresáty a vybírám z nich odnosy a stěhovačky. Zbytek škrtám, píšu zpět a lepím na zadní stranu zpětku. 

Na to, že je teprve sedm, toho člověk stihl už docela dost. Krom všech potřebných úkonů i dávku drbů a nervů, neb ráno je na poště jako v pavilonu hladových dravých šelem. Teprve v těch chvílích, kdy všichni čekají, se začíná vtipkovat. Povídáme si s Míšou, to je vrtstevnice, a s Broňou, ta je zase ve věku mé mamky. Bezvadně se s nima kecá takhle v sedm ráno...

Konečně mi jedou výzvy. Běžím k prastaré jehličkové tiskárně a skládám si je. Pak zadávám tisk dalšího člověka, výzvy trhám a řadím podle pochůzky. Ano přátelé, je to tak. Dokonalý poštovní systém není schopný seřadit napípaná rekomanda podle nějakého klíče, což zvládne i blbej excel. Je to mega zdržovačka, když máte balíků víc než dopisů. 

Než jsem je seřadila, jsou už důchody a poukázky. Naklušu do účtárny a rozdávám podpisy jak na autogramiádě, vycházím bohatší o dvě stě tisíc. Peníze přepočítávám (většinou sedí), strkám do šrajtofle, koukám, komu dneska nesu radost, všechno strkám do brašny a konečně, po návštěvě hnusného záchodu, můžu vyrazit. 

Originální vintage messenger bag, zn. ČP, cena každý sudý den v měsíci - cca 150 000 Kč

 

Už teď vidíte, že to není žádná sranda. Je mezi půl osmou a osmou a já už svými počiny popsala tisíc slov. A to to pravé pošťačení vlastně ani nezačalo. 

Štráduju si to na bus, vozík vesele piští, chroupám tatranku, na zastávce splknu s další kolegyní. Za celou dobu mi do busu s tou těžkou vozíkovou krávou nikdo nepomohl. Vyvzpírám ho tam tedy (opět) sama. Jedu jen dvě zastávky, na Elplové vypadnu zase ven a už se řítím na rajón. 

Nebojte, už to vezmu zkrátka.

Zvoním, hážu, vyplácím, vypisuju výzvy, nadávám, zdravím. Povídám si, dovídám se. Rukama mi tečou osudy lidí v papírových obálkách. Exekuce, soudní příkazy, pokuty, rozhodnutí. Vím kdo je živnostník (díky, Makro), kdo je zaregistrovaný v které drogerii a u které "quellové" firmy. Vím, komu chodí kolik složenek a kolik kdo bere na důchod. Jaký kdo platí nájem a kolik vydá za eletřinu. To vím díky papírům, které tahám za sebou v hrkavém vozíku. Díky slovům vím, kdo se s kým má nebo nemá rád, s kým je kdo příbuzný, co dělal nebo nedělal, kdo mu umřel, kdo se narodil, lidé u mě na třináctce mají zajímavé životy a rádi se o ně podělí, postěžují si, zaradují se. Od paní P. dostanu hrst kyselých žížalek, od paní L. extra dýško, protože její dceři nosím každý den čtyři pět zásilek z Číny. Paní Š. se snažím neúspěšně vyhnout a poslední den se mi omluví, že se chovala jak se chovala. Jsem za to ráda. S paní B., bývalou pošťačkou, prodrbeme současnou poštu shora zdola, na paní H., P. nebo S. křičím už z dálky, že nic nemají, jedna jde na nákup, druhá se psy a třetí s letáky. Panu C., sympatickému Arménovi, dávám velké gumičky. A mohla bych pokračovat dál. O paní L., která se stará o dceru ležáka, a které měsíc co měsíc nosím "víživné" (no, to poslední už bylo s tvrdým). Paní T. z obchůdku na Zikové mi začne tykat, když zjistí, čí jsem vnučka. A vůbec, všechny babky (s láskou řečeno prosim vás) mě tam znají, vždyť den co den potkám babičku, jak jde na nákup a dědečkovi mávám do okna. Pan T. na mě houká ze čtvrtého patra, jestli nenesu šek, pan B., domovník na Houbalové 9, se ptá, jestli mu nepíše nějaká milenka. A mohla bych pokračovat dál a dál, s těmi lidmi se člověk spřátelí snadno, vždyť pro většinu z nich je pošťák jeden z mála lidí, se kterými přijdou do styku.

Miluju svou třináctku naprosto nepopsatelně. Vím, kdo bývá kdy doma a co mu chodí a znám všechny nově přistěhované. Poslední týden se celý loučím. S lidmi, se schránkami, s chodníky. A lidé se loučí se mnou a přemlouvají mě, ať neodcházím. Směju se a říkám, že až mě vyhodí ze školy, mají mě tam jako na koni. Cumlám kyselé žížalky a s prázdným vozíkem hrkám na poštu. Poslední den svítí slunce, je teplo, jdu jen v triku a vestě. Stýská se mi už teď...

Ach ten vozík, potvora jedna hrkavá, do nohou vráží, madlo nastavitelné nemá...

 

Ale zpět na rajón. Dohrkám na barák a po deseti minutách bušení a zvonění se dostanu dovnitř. Pak většinou hned letím na záchod - o prázdninách nebylo prostě kam, školy i školky byly zavřené. Následuje účtování. Nejdřív vyndám všechna nevydaná rekomanda, podepsané výzvy, dodejky a doručenky, seřadím je podle pochůzkáče a náležitě vyplním a orazítkuju. Překontroluju taky, jestli mám všechny balíčky. Proberu nedoručené dopisy - některé vezmu znovu další den, jestli jsem se nepřehlídla, jiné si hodím do zpětkové hromádky. Obyčejné balíčky, které jsem na rajóně musela oznámit, protože se nevešly do schránky a adresát nebyl doma, zapíšu do knihy a nechám na stolku. Pokud byla dobírka, musím ji rozepsat podle počtu jednotlivých mincí a bankovek. Potom zpacifikuju důchody a poukázky. Co zbyde, je moje. Když je dobrý den, může být tringeltů i tři čtyři stovky. Všechno seřadím, srovnám, odnesu do účtárny a pak většinou šlapu na zmizík a zdarec. Všechno se snažím většinou vyplnit v čekacích pauzách už na pochůzce, ušetří to spoustu času. Na podepsaných výzvách se krom přepisu jména a většinou OP píše i datum, na dodejky datum, jméno a podpis doručovatele, na nedoručená rekomanda datum uložení a pak podle typu podpis, jméno apod. Krom výzev se všechno razítkuje denním razítkem. Uražená k smrti pádím domů a míjím přepážkovnice (úřednice z přepážky), jak si vypalujou zobák na dvoře, nehledě na velikost fronty na poště.

A takhle poklidně vypadá pošta po návratu z pochůzky - stoly vyčištěné, nikde nic a nikdo.

 

Jsou dny, kdy se vrátím domů plná energie, a pak jsou dny, kdy se jen rozvalím a nechci se ani hnout. Ať tak nebo tak, pokud bylo teplo, přeperu si triko a mezi osmou a devátou zapadnu do peřin. Výhodou brigádníka je, že nemusí chodit na rozebírky - tedy na část rajónu bez doručovatele. Situaci na Vlkové dokonale ilustruje to, že i já čtrnáct dní chodila rozebírku s důchody a rekomandy. A v pátek 29. nás tam bylo sedm. Na jednadvacet rajónů...

 

Už to zkrátím, nebojte se. Zážitků mám z toho čtvrt roku hodně. Krásných - i hrozných, jako když jsem musela na dvanáctiletou holku volat policajty. Nesla jsem hodně radosti, vyslechla si hodně bolesti. Zamilovala jsem si své lidi, své ulice a popravdě - dokážu si představit, že bych to dělala delší dobu.

Abych tak citovala Broňu: "Dělám to dvacet let a neměnila bych. Ani za nic!"

Nebuďte zlí na pošťáky. Když vám nepřijde balík do ruky, nemůžou za to. A nemůžou ani za to, že má někdo v paneláku vyvěšený telefon a oni se k vám nedozvoní. Nemůžou za to, že prostě zmáčknete tlačítko otevření dveří a nezeptáte se. Nemůžou ani za to, že je na poště málo lidí, že ženské na přepážkách nic nedělají a že když prší, je pošta navlhlá. Hýčkejte si svého pošťáka, a on vám to pak vrátí, neb pošťáci jsou jako Lannisteři - vždy platí své dluhy.