Mám ráda vůni ohně. Tedy... jak kterého.

Jsou ohně, které se zapálí, rozhoří a zhasnou. Z vlasů je umejete, z oblečení vyperete a z mysli vyženete.

A pak jsou tu jiné ohně. Ty se zapálí, rozhoří - a vy si budete přát, aby hořely navždy. Takové se z vlasů jen tak nedostanou. Pročesáváte si je, prohrabujete, pohazujete hlavou - a pořád vám do nosu příjemně voní ta vzpomínka na lidi, na tóny a slova, na hvězdy, na mokrou trávu a mlhu valící se dolů údolím, na měsíc, který z noci dělá den, na gesta a činy a nevyslovené a vyslovené, na úsměvy a slzy a na plameny, které spojovaly a rozdělovaly, ukazovaly a skrývaly, pohlcovaly a tvořily...

Opravdu není oheň jako oheň. Zažila jsem spoustu ohňů, které neznamenaly nic, prostě jenom "mám dřevo, mám ohniště, mám špekáčky, udělám ohýnek". Ne že by byla špatná příležitost nebo parta nebo špatné místo nebo špatný čas... nebo všechno naráz, prostě to někdy nevyjde, nebo ani není potřeba aby to vyšlo, protože je to prostě jenom oheň, jenom doplněk něčeho jiného. 

A taky jsem zažila spoustu ohňů, na které když si vzpomenu, jako bych je znovu cítila, ten kouř v nose, vůni umírajícího dřeva, žár z jedné a chlad z druhé strany, jako bych tam zase seděla a v brýlích se mi odrážely plameny... Jsou to ohně, kdy se staly věci možná úplně obyčejné - jako že se člověk omluvil, něco se vysvětlilo, přelétl úsměv ze strany na stranu nebo písnička nahoru spolu s jiskrami. Věci malé, které byly vlastně hrozně velké, právě tehdy a tam. Ohně, kolem kterých neexistoval čas a které pohasínaly až se svítáním, ohně, kolem kterých se mlčelo i mluvilo, plakalo i smálo...

Teď mám ve vlasech vůni, kterou nedostanu pryč hodně dlouho a vůbec mi to nevadí. Voní neskutečným srpnem a hvězdami a mlhou a blížícím se svítáním. 

Jsem ráda za ohně, které si můžu odnášet domů pod víčky jako blikotavou vzpomínku na chvíle, které se nedají pořádně zachytit - a někdy ani pochopit. 

Jsem ráda za lidi, kteří se mnou kolem takových ohňů sedají...