Jsem ráda, že jsme se odstěhovali zrovna do Líšně. Proč? Kvůli Jiljímu.

V Komárově byl totiž Jiljí taky a prvozářijová Koláčková slavnost byla takovým hezkým zakončením prázdnin/začátkem školního roku. Všichni z naší minifarnůstky se slezli, neb další den už se šlo studovat, roznesly se koláčky, u umývání nádobí se probralo co se dalo a kolikrát jsme na farní zahradě okupovali lavičku a dopíjeli víno třeba do dvou, v družném hovoru o všem, co se za ty dva měsíce, co jsme se neviděli, událo.

V Komecu hody jako takové nebyly obnoveny, až teď se s tím zase zvolna a poněkud rozpačitě začíná, ale hrozně jim držím palce, sice vybudovat nějakou tradici bude pekelný úkol, ale věřím, že se to nakonec chytne, pokud se nevzdají. Každopádně ať už to tam dopadne jakkoliv, já u toho nebudu.

Letos poprvé, co jsme odešli, jsem se totiž na Koláčkové nestavila a nemám v plánu otočit se tam ani teď na "hodovou" zábavu. Jinak jsem tam byla vždycky, aspoň na hodinku, podívat se, popovídat, zjistit co je nového, ale po té poslední svatbě, kdy mi bylo potvrzeno to, co jsem celou dobu věděla, jsem zjistila, že Komárov pro mě skončil. Když jsme odešli, doufala sem, že se třeba s děckama někdy scukneme, zajdeme na pivo nebo něco... No, párkrát byly deskovky, jednou byli u nás těsně po stěhování na kolaudačce a tím to zhaslo. To, co jsem celé roky považovala za přátelství, se rozplynulo jako mlžný opar - ono to ostatně nic jiného nebylo.

Roky v Komárově byly krásné, a byly takové hlavně proto, že jsem dokázala zarytě sama sobě tvrdit, že tam všichni jsme kamarádi. Že jsem si to dokázala užívat, i když někde v hloubi jsem moc dobře věděla, že jsme prostě jenom náhodně svedení časem, místem a vírou do jedné farnosti, do jednoho kostela, do jednoho sboru, a že to je všechno, že jsem tam navíc a že po mně neštěkne ani pes. A neštěkl. A já nevyla po nich...

 

Když jsem včera s kamarády seděla na líšeňských hodech, kolem běhali krojovaní, opodál tancoval strom a děcka si to užívala i přes zimu, přišlo mi najednou nějak teskno, že ten můj starý Jiljí je skoro zapomenut a všechno, co se tam kdy stalo, zůstalo na blednoucích stránkách mých deníků. Nový Jiljí, líšeňský, se pomalu rozjíždí a už teď mám mnohem větší pocit, že jsem v té farnosti vítaná a že tam patřím, než jsem měla za těch dvacet let v Komárově.

Skoro bych z toho brečela, ale bylo by to spíš jen pro formu, protože mi to z nepochopitelných důvodů vůbec žíly nerve. Je to jen další z mých kapitol, za kterou jsem udělala tečku. Držím jim palce, ať to tam sami se sebou přežijou, protože to co jsem teď posledně slyšela je fakt na pováženou. To není farnost, už dávno ne... 

 

Skoro bych z toho i brečela... ale nebudu.

Však jsou hody, ne?

A copak se na hodech brečí?

 

 

Modlete se za všechny farnosti, ze kterých nezbylo než prázdná skořápka, za kterou je jenom zmar a hniloba a hořkost a výčitky a boje a beznaděj... 

 

Dodatečně dodávám obrázek, neb mě hrozně štve ta náhledovka s mou profilovkou, tak aspoň zdokumentuju, jak dopadl ten trsající strom - video se mi sem bohužel (opět) nezdařilo nahrát, tak aspoň takto.