Ze všech těch chvil a okamžiků mi za víčky vždy nejvíce zůstaly naše líné kroky, zdvihající prach, naše návraty z nekonečných her, kdy jsme se pohupovali směrem k táboru a slunce zapadalo, kdy voněla Lukášova dýmka a rezonovaly naše fórky, trochu otlačené nohy po celodeňácích, kdy se člověk těšil, až si umyje aspoň ruce, hvězdné návraty od Lišáka napříč celé silnice s posledními dvěma lahváči...
Pak to přestalo. Pak se netáhlo krajinou. Pak se prostě jen chodilo. Několik let jsme jen tak koexistovali, docela se štvali, nemohli se najít a naše cesty byly prostě jen přesun z bodu A do bodu B.
A teď je to zase zpátky. V žabkách přes strniště a se západem slunce v zádech, všichni spolu, na jedné nekonečné vlně, vtip stíhá vtip, nohama měříme cestu a nechceme dojít na její konec, protože cesta sama je cíl.
Zas táhnem krajinou jak dřív
podobni vlaštovkám a čápům,
jdem spolu krokem loudavým
a utečeme světa drápům.
Zas táhnem krajinou jak dřív
a v mé vzpomínce lítost není,
vždyť společně se čeká líp
až přijede vlak na znamení.
Zas táhnem krajinou jak dřív
nám otevřou se stezky vil,
vždyť v hlavě máme prázdniny
a naše cesta je zas cíl.
(slova vyrezonovaná z krajiny a cesty a lidí ve čtvrtek večer a napsaná na nohu, neb papír nebyl)
(asi teď budu ještě chvilku spamit posttáborovými články, protože takovou tvůrčí vzpruhu jsem dlouho nedostala. Co vzpruhu, kopanec jak se patří.)
Komentáře
Jen piš! Moc dobře se to čte. Aspoň virtuálně se můžu s Tebou projít nádhernou krajinou. Díky!
Tiše závidím... :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.