Ze všech těch chvil a okamžiků mi za víčky vždy nejvíce zůstaly naše líné kroky, zdvihající prach, naše návraty z nekonečných her, kdy jsme se pohupovali směrem k táboru a slunce zapadalo, kdy voněla Lukášova dýmka a rezonovaly naše fórky, trochu otlačené nohy po celodeňácích, kdy se člověk těšil, až si umyje aspoň ruce, hvězdné návraty od Lišáka napříč celé silnice s posledními dvěma lahváči...

Pak to přestalo. Pak se netáhlo krajinou. Pak se prostě jen chodilo. Několik let jsme jen tak koexistovali, docela se štvali, nemohli se najít a naše cesty byly prostě jen přesun z bodu A do bodu B.

 

A teď je to zase zpátky. V žabkách přes strniště a se západem slunce v zádech, všichni spolu, na jedné nekonečné vlně, vtip stíhá vtip, nohama měříme cestu a nechceme dojít na její konec, protože cesta sama je cíl.

Zas táhnem krajinou jak dřív

podobni vlaštovkám a čápům,

jdem spolu krokem loudavým

a utečeme světa drápům.

 

Zas táhnem krajinou jak dřív

a v mé vzpomínce lítost není,

vždyť společně se čeká líp

až přijede vlak na znamení.

 

Zas táhnem krajinou jak dřív

nám otevřou se stezky vil,

vždyť v hlavě máme prázdniny

a naše cesta je zas cíl.

(slova vyrezonovaná z krajiny a cesty a lidí ve čtvrtek večer a napsaná na nohu, neb papír nebyl)

(asi teď budu ještě chvilku spamit posttáborovými články, protože takovou tvůrčí vzpruhu jsem dlouho nedostala. Co vzpruhu, kopanec jak se patří.)