Soutěž o blogera roku, ať už vyvolala jakékoliv diskuze, mě potěšila, a to hned několikrát. Nejdřív tím, že jsem byla mezi prvními nominovanými, to prostě člověku dodá a řekne si "No jo, tak mě asi fakt někdo čte a asi se mu to i líbí." Potom tím, že jste mě vyhlasovali do velmi příjemné společnosti, dále tím, že vyhráli ti autoři, co vyhráli, obzvlášť teda šindy, jeho básně jsou hodně moc dobré a tu na signálech asi i trochu neobvyklé. No, a nakonec mně lehce vyrazila dech odborná porota, neb mě poslala do čela (a opět v dobré společnosti).

Když jsem na tu zprávu včera narazila, nejdřív jsem litovala, že jsem v Olmiku nebyla, ale to mě rychle přešlo. Já se radši dál budu schovávat za klávesnicí než trajdat po pódiích, na to mi stačí FourC a věčná otázka "Kdo bude dneska mluvit". 

 

Každopádně ale, abych tak nějak ty emoce shrnula. Nejdřív jsem nevěřícně zírala, potom věřícně jásala a teď nemám slov, protože to, jak vám všem, nejen porotě, ale hlavně, hlavně vám, mým čtenářům, chci poděkovat za podporu, se nedá slovy vyjádřit.

Na konci srpna budu na signálech sedm let a za tu dobu jsem vyplodila přes pětset článků, což už je slušný blogerský průjem. Začala jsem psát rozpačitě, neb mě to bavilo, ale nebyla jsem si jistá tím, zda to bude bavit i ostatní.

A heleho, ono asi baví...

Takže obrovský dík všem, kdo jste mi lípli hlas, všem, kdo mě čtete, všem, kdo tu diskutujete a všem ostatním taky. Narozdíl od Karla Gotta jsem to fakt nečekala.