Loučení by se odbývat nemělo.
I když jste s tím člověkem třeba zrovna trošku poškorpení, i když si myslíte, že je to jen na chvíli, stejně by se měl každý rozloučit pořádně, ne jen tak na půl pusy a na čtvrt srdce. Ono to totiž nemusí být na chvíli. Ono to může být napořád.
Jednou už jsem o loučení psala, a těch pět let od vydání mi můj názor jen potvrdilo.
Neříkám halekat za sebou přes celou ulici a běžet za vlakem. Jen se podívat do očí, usmát se, říct pozdrav, ruku podržet o trochu dýl, a pak člověk jde a usmívá se s myšlenkou na toho, od koho odcházíte. I když jste třeba naštvaní, unavení, otrávení či tak, je lepší se držet rčení "Ať nad naším hněvem slunce nezapadne" a přemyslet si ho "Ať za naším *vložte náladu* neřekneme sbohem".
Možná se vám to zdá banální, zbytečné se v tom takhle nimrat, ale můžu vám říct, že jsem teď měla dvě důležitá loučení, jedno s člověkem, druhé s místem, a že právě ona mě inspirovala k napsání tohoto článku.
S místem jsem se rozloučila důstojně, neb jsem věděla, že je konec a nikdy, nikdy už se sem nepodívám. Pokývla jsem všem lidem, s vybranými se rozloučila osobně, přejela ty dlouho známé místnosti naposledy pohledem a odcházela s pocitem sice bolestným, neb je to prostě fakt konec, ale zato spokojená, že jsem mohla naposledy zamávat a celé to zakončit.
S člověkem jsem se, unavená, trochu otrávená a hodně nejistá, rozloučila jen tak letmo, "na půl huby", bez ohlédnutí, bez pořádného objetí, a odcházela jsem a vlastně byla trochu ráda že jdu, a v hlavě jsem si říkala "Však příští týden bude dobře, vyspím se, odpočinu, příští týden to bude lepší." No, a on žádný příští, ani přespříští ani žádný další týden nebyl a nebude. A já tomu člověku, který byl pro mě tolik důležitý, neřekla ani pořádně sbohem, a to mi teď hrozně leží v hlavě, jako nedočtená kniha, jako nedokoukaný seriál, jako nedopovězený příběh, protože tím pozdravem, konečným sbohem, by se to celé podtrhlo a skončilo. Jenže ono sbohem nepadlo, nepadlo ani pořádné "Ahoj", a tahle kapitola tak pro mě napořád bude nedokončená, se spoustou míst, kde měly být odpovědi a jsou jen otázky.
Loučení by se odbývat nemělo.
Nikdy nevíte, jestli to "Ahoj", co jste právě procedili mezi zuby, není poslední sbohem...
(Jsou-li v článku překlepy četnější než jindy, přičtěte to na vrub mé šikovnosti, která v záchvatu bakalářské (téměř inženýrské) inteligence strčila prst do šicího stroje a ... no, blbost bolí.)
Komentáře
"Loučení by se odbývat nemělo. Nikdy nevíte, jestli to "Ahoj", co jste právě procedili mezi zuby, není poslední sbohem..."
To sice opravdu nikdy nevíme, ale zkušenost říká, že v drtivé většině případů to poslední sbohem není.
Přesto nelze říct, jestli to loučení není poslední.
Moc se mi líbí, když někdo žije tak, aby slunce nezapadlo nad jeho hněvem:).
Nádherné, děkuji.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.