Loučení by se odbývat nemělo. 

I když jste s tím člověkem třeba zrovna trošku poškorpení, i když si myslíte, že je to jen na chvíli, stejně by se měl každý rozloučit pořádně, ne jen tak na půl pusy a na čtvrt srdce. Ono to totiž nemusí být na chvíli. Ono to může být napořád.

Jednou už jsem o loučení psala, a těch pět let od vydání mi můj názor jen potvrdilo.

Neříkám halekat za sebou přes celou ulici a běžet za vlakem. Jen se podívat do očí, usmát se, říct pozdrav, ruku podržet o trochu dýl, a pak člověk jde a usmívá se s myšlenkou na toho, od koho odcházíte. I když jste třeba naštvaní, unavení, otrávení či tak, je lepší se držet rčení "Ať nad naším hněvem slunce nezapadne" a přemyslet si ho "Ať za naším *vložte náladu* neřekneme sbohem". 

Možná se vám to zdá banální, zbytečné se v tom takhle nimrat, ale můžu vám říct, že jsem teď měla dvě důležitá loučení, jedno s člověkem, druhé s místem, a že právě ona mě inspirovala k napsání tohoto článku.

S místem jsem se rozloučila důstojně, neb jsem věděla, že je konec a nikdy, nikdy už se sem nepodívám. Pokývla jsem všem lidem, s vybranými se rozloučila osobně, přejela ty dlouho známé místnosti naposledy pohledem a odcházela s pocitem sice bolestným, neb je to prostě fakt konec, ale zato spokojená, že jsem mohla naposledy zamávat a celé to zakončit.

S člověkem jsem se, unavená, trochu otrávená a hodně nejistá, rozloučila jen tak letmo, "na půl huby", bez ohlédnutí, bez pořádného objetí, a odcházela jsem a vlastně byla trochu ráda že jdu, a v hlavě jsem si říkala "Však příští týden bude dobře, vyspím se, odpočinu, příští týden to bude lepší." No, a on žádný příští, ani přespříští ani žádný další týden nebyl a nebude. A já tomu člověku, který byl pro mě tolik důležitý, neřekla ani pořádně sbohem, a to mi teď hrozně leží v hlavě, jako nedočtená kniha, jako nedokoukaný seriál, jako nedopovězený příběh, protože tím pozdravem, konečným sbohem, by se to celé podtrhlo a skončilo. Jenže ono sbohem nepadlo, nepadlo ani pořádné "Ahoj", a tahle kapitola tak pro mě napořád bude nedokončená, se spoustou míst, kde měly být odpovědi a jsou jen otázky.

 

Loučení by se odbývat nemělo.

Nikdy nevíte, jestli to "Ahoj", co jste právě procedili mezi zuby, není poslední sbohem...

 

 

(Jsou-li v článku překlepy četnější než jindy, přičtěte to na vrub mé šikovnosti, která v záchvatu bakalářské (téměř inženýrské) inteligence strčila prst do šicího stroje a ... no, blbost bolí.)