Stála jsem uprostřed louky a kolem mně proudila slova. Už podvanácté jsem zdvihla oči k proděravělé nebeské klenbě a stejně jako vždy předtím jsem absolutně nechápala, jak může být těch hvězd tolik. 

Ačkoliv letos jsem nechápala ještě spoustu dalších věcí.

Jak je možné, že z těch šílených puberťáků, se kterými jsme si lezli na nervy, vyrostli zodpovědní mladí lidi, na které je nejen spoleh, ale se kterými máme společnou řeč a kteří podrží mě a které můžu podržet já.

Jak je možné, že přes všechny bouře a průtrže a další nemilé věci nám stejně vydržela tak úžasná nálada po celých čtrnáct dní.

Jak je možné, že ti všichni, skoro až závislí na technologiích, se dneska nemohli odrthnout od hrstky stanů a zarytě prohlašovali, že nikam nejedou.

 

Ale to poslední vlastně chápu.

Lísek je pro spoustu lidí místo jako každé jiné, ale pak je pár zasvěcenců, které si to místo vybere, chytne a nepustí. Není to lidmi. Je to loučkou v náručí lesů, nad kterou se tyčí kopec holý jako pleška. Na tomhle místě nic zlého nevzniká, všechno špatné si sem přiveze člověk s sebou, ale ať je to sebe horší, lísecký vítr to otupí, a odjíždíte odtud jiní, klidnější, vyrovnanější, čistší, plní naděje a nových plánů.

Z mých dojmů z tábora určitě ještě pár článků vzejde, ale teď jen dvě věci - velké, veliké díky vám všem, kteří jste nám pomohli ať už finančně nebo modlitbou, neb oboje mělo smysl, vyšli jsme bez hladomorů a překonali jsme všechny pekelná počasí, která nám Vysočina připravila.

A ta druhá věc...

 

Jak jsem se tak včera asi o půl jedné ráno loučila s nádherně rozzářenými hvězdami, jak tak kolem mě tekla všechna ta slova, napadlo mě, že ty desítky básní, co jsem o Lísku napsala, byly úplně zbytečné.

Lísek je místo, o kterém básně psát nemusíte.

Sem stačí přijet a ty básně žít.