Brno je vlastně docela malé město. Když sedíte na památníku na Bílé Hoře, takzvané Bílendě, máte ho před sebou krom Líšně celé jako na dlani. Malé velkoměsto opatrně vystrkující předměstí z náručí kopců.

Mám Brno ráda, jak ví ti, kdo mě čtou. Mám ho ráda právě pro to, že je malé, právě pro tu náruč kopců, ze které vytéká. Když jsem se dívala z okna v sedmém patře na Evropské, viděla jsem na Prahu podobně jako teď z Bílendy na Brno, ale pohled to byl docela jiný. Praha je zkrátka velká. Tu očima a rozpaženýma rukama neobsáhnete...

Brno je univerzitní město, to se říká, a něco na tom je, jak skončí zkouškové, v Brně je najednou jako po vymření. V hospodách, kam se jinak nedá dostat, čekají prázdné stoly marně na hosty, parky jindy pokryté mozaikou dek osiří a ztichnou i kampusy. V emhádéčku je najednou spousta místa. V pátek večer procházíte mrtvým městem. Navíc se o tom můžete přesvědčit právě tu, na kopci, vždyť bez většího hledání jsou vidět hned tři univerzity.

Je to trochu zamžené, ale zajděte si tam někdy v jasný den. Buď tam, nebo na Hády.

Z kopce je vidět i něco jiného, a to je ošklivý urbanistický nešvar nejen posledních let - přesouvání krajinných dominant. Zatímco staré stavby tvoří řekněme pomyslný trojúhelník, jehož vrcholem je dvojka Petrov/Špilberk, nové kreslí nepravidelný mnohotvar. AZ Tower, VUT, kohoutovický vodojem, teplárna, trojčata na Veveří - to všechno kazí siluetu města a posouvá ji do jiných dimenzí. Čtyři další prsty zapíchnuté do očí nebi - komín v Maloměřicích a tři komíny na stránské terase - odtud nejsou vidět. Ale i přes ty zdvižené prsty je to pořád poměrně kompaktní silueta města - žádný žižkovský vysílač trhající obzor na kusy.

Pohled na město z Komárova - dominanty se přesunuly na jih a bývalý vrchol pomyslného trojúhelníku, tedy Špilberk, je najednou jeho nejnižším bodem

Nechme ale poezie. Brno totiž ze všeho nejvíc je dekadentní básní o upadajícím průmyslu a nenapravitelných chybách. O velkých plánech a ještě větších pádech. 

 

Praha je krásná, protože její centrum je stále to samé, více či méně zachovalé, protože ve vilových čtvrtích bují zeleň a protože to vždycky bylo hlavně reprezentační město, středobod země, ať už se nazývala jakkoliv. 

Brno, předměstí Vídně, průmyslové centrum, krásné není. Není krásné, protože místo vilových čtvrtí se stavěly přelidněné pavlačáky a továrny. Škoda. 

Pro mě ale má stejně svoje kouzlo. Postindustriální město, které neví kam jít, nemá směr, tápe jednou tam a podruhé onam a někdy se i strefí.

 

Lidé se mě ptali, proč coby krajinářka píšu o řekách ve městě.

Odpověď je celkem jasná - městská krajina je krajinou nejopomíjenější. A já, vyrůstající mezi Svratkou a Svitavou, poznamenanou stoletím páry asi nejviditelněji, jsem zkrátka chtěla sama sobě ujasnit, čím bych se ráda někdy v budoucnu zabývala, kdyby nevyšlo to, co si přeju.

Kolektivizovaná pole, rozorané meze a smrk kam se podíváš jsou stále omílaná témata, kterými se v poslední době zabývá čím dál víc lidí, píše se o tom, mluví se o tom, jednoduše se o tom ví.

Ale umučená řeka v zástavbě? Chybějící nábřeží? Nedostatek zeleně? Chátrající industriální zóny? Nekontrolovaná výstavba? Ono by stačilo o tom jen mluvit, informovat, není třeba si hned hrát na superhrdinu a snažit se to změnit. Stejně by to hned tak nešlo. Možná vůbec. Ale stačilo by lidem říct - je to takhle a takhle z tohoto důvodu, ale lepší by to bylo takto. Třeba. Nebo jak by se to líbilo vám? 

 

Koukám, že jsem začla romantickou ódou o Brně a skončila poněkud jinde. Zmateně a trochu bez hlavy a paty...

Ale přesně takové Brno je. Nevyhraněné, chaotické... a právě proto tak milováníhodné.