Nedávno jsme nad druhým pivem rozpoutali debatu na téma "Na co kdo připíjí, když se připíjí". Obvykle totiž neříkáme konkrétní přípitek, ale jen "Kampai" (myslela jsem, že to je čínsky, ale ono je to asi spíš japonsky), a nějak jsme si asi potřebovali sesumírovat, co se pod tím naším pozdvihnutím sklenice skrývá...

Na co všechno připíjím?

Na staré a nové přátele; na přátele, kteří zůstali i na ty, kteří odešli; na lásky, co byly, jsou a budou; na lásky, které zranily; na lásky, které byly krásné k pláči; na společný smích; na spojené ruce; na chvíle, kdy čas není nic; na cesty, které mizí za obzorem; na cesty, po kterých jsme šli i na ty, po kterých nikdy nepůjdeme; na západy slunce, kdy básníkovo pero pláče odlesky rudé na papír; na orosená rána; na vůni karbolu na malých nádražíčkách; na rozpálenou mez; na strniště, po kterém běhají malé větrné víry; na chvíle pod hvězdami, kdy rty šeptají "Díky"; na všechno, co se má stát a na všechno, co se stalo; na to dobré a na to špatné o jeden lok víc; na všechny písničky o kometách, které odletí a zbyde jen vzpomínka; na vzpomínky samotné, ať už jsou jakékoliv...

 

Kdyby měl člověk všechno tohle říkat při každé nové rundě, padla by mu pěna.

A tak, když pozvedám orosený krígl s brčkem ladně zapíchnutým do nadýchané čepice (jakožto uživatelka rtěnky šetřím našemu výčepnímu nervy a sklo), v hlavě mi rezonuje jediný přípitek, ve kterém je shrnuto všechno napsané a ještě víc nenapsaného: "Na život!"

 

 

A na co připíjite vy?