Sedím, listuju deníky a je mi teskno.

Kolik prázdnin už mi proteklo mezi prsty a kolik mi jich ještě zbývá? Blížící se konec července, zlaté obilí, kolikrát už strniště, dozrávající jablka, vůně mateřídoušky, výluky a uzavírky kde se dá, upocené vlaky plné kytar a zpěvu.

Uvědomuju si, kolik věcí se dá o prázdninách zažít. První spaní pod hvězdnou oblohou, první hlídka až do zrůžovělého východu slunce, první oheň, kdy zažijete tu pravou pospolitost, první polní mše, první noční pochod. První táborová láska. První táborové zklamání. První přátelství vzniklá mezi plachtami stanů. A první nepřátelství. 

Táhne mi na čtvrt století a musím se usmát při vzpomínce, jak staře jsem si připadala před deseti lety. Tehdy všechno začalo. Ano, letos je to deset let, co jsem nabrala vlastně díky drobnosti směr, kterým se - někdy řítím, někdy ploužím - doteď. Tehdy vznikla pravá přátelství, která drží dodnes. I k té táborové lásce jsem skoro měla naběhnuto, ač to skončilo jinak a špatně. 

K prázdninám patří i dovolené, ať už na chalupě či chatě, u moře nebo v horách. S odstupem času je mi líto, že jsem si všech těch Jeseníků, Krkonoš či Beskyd neužila víc. Že jsem s větší radostí neběhala do kopců a nehleděla do údolí. Že jsem si víc nevážila času stráveného s rodinou. Že jsem... Ale to je jedno. Už je to pár let co mi došlo, že můj odpočet prázdnin se blíží k cíli a tudíž je načase začít je opravdu užívat. 

Nevím kolik prázdnin mě ještě čeká, jedím jsem si ale jistá - za všechny ty července a srpny, kterými jsem prošla, jsem neskutečně vděčná. Za všechny lidi a krajiny, které jsem potkala. Za všechny dobré věci, co jsem udělala, a koneckonců i za ty ne moc dobré, protože i ty patří k naší cestě a my se z nich můžeme poučit. 

 

Sedím, listuju deníky a usmívám se. 

Čeká-li vás prázdnin ještě dost, snažte se je naplnit něčím, na co budete pak rádi vzpomínat. Navazujte nová přátelství, objevujte nové obzory. A i když je mi jasné, že v pubertě je dovolená s rodiči trošku opruz ("Zase do kopce? Mně se nikam nechce"), trochu se pokroťte a věřte mi, že nakonec na to budete vzpomínat rádi, tak jako já, i když je mi kolikrát toho mého spratkovství líto.

 

Je to trochu zmatené, já vím.

Ale jsou prázdniny.

A o prázdninách si člověk může trochu toho chaosu dovolit, ne?

 

(P.S. Velký dík všem, kdo se mi po posledním článku ozvali. Když člověk ví, že nejde sám, jde se vždycky líp, a jediné, co mu kolikrát stačí ke znovunabytí rovnováhy, je jen pár slov - "To bude dobrý, to bude v pohodě...")