Krátké krajinářsko-apocalyptické uvažování stvořené dnes za podmračeného odpoledne v promáčených botech a kraťasech na nádherné louce nedaleko Hostětína.

 

Procházíme krajinou a jsme jako řeka. Nejdeme rovně, ale meandrujeme, proplouváme rozkvetlými lukami a za námi zůstává vyšlapaná stezka, která už nebude ráno skoro zřetelná, jako bychom tu nikdy nebyli...

Lidé krajinou proplouvají po jakési imaginární meandrovité řece. To jen dálnice a rychlíkové tratě vedou od obzoru k obzoru jako přímka. Staré cesty se mimoděk vlní, vyhýbají se přirozeným překážkám, vedou od vsi ke vsi, od křížku ke křížku, obcházejí kopce, využívají údolí.

 

Proplouvám mokrou travou, která mě šlehá do nohou. Myslím na to, jak rychle se pošlapaná louka zdvihla po našem dvacetihlavém krajinářském stádu. Ještě jeden den a bylo by to, jako bychom tu nikdy nešli.

A ono to tak bude asi se všemi lidskými stopami na Zemi. Jsou šrámy, které zhojit nelze, ale přesto, kdybychom odešli, si příroda najde poměrně rychle cestu a vezme si své území zpět. Nebude už stejné, ale vznikne tam nový ekosystém - tak jako na výsypkách, ve starých lomech nebo v ruinách. Poslední dobou mám pocit, že ať už uděláme zemi cokoliv, příroda si s tím poradí. Možná je to jen idealistická představa moci přirozeného běhu věcí, ale myslím si, že i kdybychom napáchali škody na pohled nevratné, nakonec by se to celé spravilo. Trvalo by to stovky nebo i tisíce let, ale nakonec by to zase bylo v pořádku. Kdyby lidstvo den ze dne vymizelo, zamazání stop by byla celkem rychlovka, pro čas stromů a kamenů rozhodně. Zbylo by po nás jen pár rozbořených měst, které by se postupně ztrácely ve vegetaci, nové lesy ve tvaru starých polí, které by postupně splynuly do jednoho, zbytky napřímených koryt, která by se postupně dostala do normálního stavu...

...a řeky by zase přirozeně plynuly krajinou a čekaly, až se objeví noví lidé, kteří budou plynout s nimi...

 

Došli jsme na konec té nádherné kopretinové bělokarpatské louky a já se ohlédnu. Už teď se tráva zdvihá a po naší skupince tu za pár hodin nezůstane nic, jen sem tam zlomený bílý květ. Příroda se nedá. Sice nenápadně, ale vytrvale si bere zpět to, co je její, stačí chvilka nepozornosti.

 

Procházíme krajinou a vnímáme ji naplno, v očích, v nose, na holých nohách, v prstech, v srdci.

Procházíme krajinou a ona si nás ani nevšimne.

Procházíme krajinou a navzájem se můžeme měnit. My krajinu změníme a ona se dokáže vrátit velmi rychle zpět a po nás zbudou jen ovocné stromy vprostřed lesů, pár kamenů co byly zdí, zapomněný úvoz dávno bez cesty.

Ale když mění ona nás, ta změna k původnímu není snadná. Krajina nám uvízne v podvědomí jako malý střípek skla a nenápadně nás vede po loukách k obzoru a my, aniž bychom si to uvědomovali, kráčíme, necháme se vést a meandrujeme jako řeky...

Pro čas lidí je krajina důležitá.

Ale pro čas krajiny jsou lidé a jejich díla jen něco velmi pomíjivého, co se ztratí dřív, než si toho stihne všimnout...