Znáte to - něco se stane, něco ne moc hezkého, něco, co ovlivnilo spustu lidí a za co můžete, a vy, rozčarovaní a zděšení sami sebou, kloužete proti proudu času až do minulosti, abyste objevili, kdy jste mohli udělat něco pro to, aby to bylo jinak.

Mám to tak s jedním konkrétním příkladem. Respektive se dvěma...

Poprvé jsem kluky poznala, když mi táhlo na patnáct, oni o maloučko starší. Přišla jsem do jejich zažité party a trochu rozvířila vody. Nebudu lhát, občas jsem se musela vtírat. Jenže pro mé půlnáctileté já to byla otázka prestiže, patřit k té uvolněné, rebelské, bohémské skupině vedoucích, kteří po večerech hráli v týpku Bang! a posílali si dokola jedno pivo.

Když teď vím, co moje tvrdolavost způsobila v následujících deseti letech, prožívám malé dilema, zda bych volila stejně, nebo stáhla ocas a šla se bavit s holkama. Jenže od toho roku, kdy jsem kluky poznala a sčuchla se s nima, se začala odvíjet i má vedoucovská kariéra, právě oni mě u toho přidrželi, i když jsme se pak vlastně trhli, ale nebýt právě těch dvou, nebyla bych tam kde jsem. A proto má to mé vnitřní dilema jednoznačné řešení - ať jsem způsobila cokoliv, nezměnila bych minulost, kvůli tomu, co teď budujeme.

Není to tak dávno, co jsem si naprosto zoufale stýskala po mém kamarádovi, který odjel v dál. Pamatuju si to dost živě, jak jsem brečela a vyčítala si to, protože držel naši partu a utekl celkem dost i kvůli mně. Často jsem přemýšlela, kdy byla poslední možnost ho zastavit a udržet doma. Možná když odjížděl a naposled se mě zeptal, jestli si ho přece jen nevezmu? A poprvé? Kdy poprvé jsem udělala chybu a vzbudila v něm víc, než jsem měla v úmyslu? Těžko říct, kdy se v tom moři slov, gest, frází, vtípků a mlčení v jeho očích cosi zlomilo... cosi, co nás postupně spojovalo a dělilo, až jsme se od sebe vzdálili tisíce kilometrů, přes souš i vodu - a především přes čas... Možná jsem ho tehdy večer, pod hvězdnou oblohou, měla odmítnout rovnou, a nedávat mu prchavou, mizivou, osmačtyřicetihodinovou naději... Jenže copak to mohlo mé téměř šestnáctileté já tušit? Že letní kraťounká epizodka bez jediné pusy skončí tak, jak to skončilo? 

A ten druhý... ten začátek byl vlastně stejný, jen potom se to odvíjelo jinak. Tenhle se zatvrdil a celé roky jsme si neměli co říct. Vyhýbali jsme se sami sobě. Až jednou, ve víru plesu (taky jsem o tom psala), jsme se, oba po nějakém tom deci, odhodlali a tu záležitost jednou pro vždy uzavřeli. Respektive... probrali. A zatímco ten první je teď dál než nejdál a nikdy už blíž nebude, s tím druhým jsme se dostali do velmi příjemného sestersko-bratrského soužití, kdy se bavíme o partnerech, starých časech i budoucnosti naprosto v klidu a řekneme si vzájemně všechno. Ale trvalo to dlouho a vždycky mezi námi bude taková menší puklina promarněného času...

 

Nafackovala bych si. Pár slov, pár špatně přebraných vtípků, pár kapek plané naděje - a ovlivní to tolik lidí na tak dlouhou dobu. Věk, hloupost, to není přece omluva. Ačkoliv... nevím. Před deseti lety se započalo mé největší dobrodružství, přátelství s lidmi, se kterými se bavím dodnes, zkrátka to, co dalo mému životu směr až doteď a až na pár menších slepých odboček si myslím, že je to velmi dobrá cesta, kterou se ubírám. Ale začátek té cesty, a vlastně její velká část, je skropená spoustou krve (pardon tu patetičnost), kterou vidím až teď, po letech, a kterou si nikdy nepřestanu vyčítat. Nechtě a nerozvážně jsem ublížila svým dvěma nejlepším přátelům, jednoho ztratila a zase našla - a druhého jen ztratila...

 

Abych to nějak zakončila a taky vysvětlila, proč se vlastně v tomhle rýpu. Je to deset let od té doby, co jsem poprvé jela do Lísku s tetou Evou a její skvadrou, s tou skvadrou, která mi padla na krk a kterou teprve teď začínám pomalu balancovat, aniž by mi lámala vaz. A tak nějak, jak čtu pro připomenutí staré deníky, objevuju souvislosti, které jsem předtím ani nemohla vidět, které ovšem udávaly tón dalším letům - a byl to tón poněkud falešný.

Ale dost už té elegie. Je zkrátka potřeba na některé věci pohlížet šachisticky a předvídat, co by se mohlo stát. I když ani to není storpocentní, protože Život občas hraje šachy jako já a udělá naprosto nesmyslný tah jen pro to, aby nějakou figurkou pohnul - a to se předvídat při nejlepší vůli nedá.

 

Netruchlete zbytečně nad ztracenými přáteli a ty funkční si hýčkejte. A pokud si občas připadáte hloupě, vzpomeňte si třeba na mé oblíbené heslo: Dřív jsme byli mladí a blbí. Dneska jsme už jen blbí...