Určitě to znáte - po dlouhé době potkáte někoho, s kým jste mívali hodně společného, a najednou si uvědomíte, že jen tak stojíte a nemáte si absolutně co říct.

Když se rozloučíte, jen si jeho jméno smutně zapíšete do kolonky "bývalí známí/přátelé", a uvědomíte si, kolik jmen už tam je. Ti, se kterými jste si hrávali jako malí, spolužáci ze základky, různí táboroví a kroužkoví kamarádi, později kolegové... Lidi, se kterými jste si slíbili věrné přátelství navěky a o kterých teď nevíte už několik let. Pár známých z dětství, co máte v přátelích na FB, takže tušíte aspoň zhruba, jestli jsou ženatí a mají děti, i když tak nějak tušíte, že se s nimi už nikdy neuvidíte.

Takových setkání člověk lehce zalituje, s úsměvem si vzpomene na všechny příhody s dotyčným, ale je to jen takové nostalgické poohlédnutí, protože dobře ví, že život jde dál a nestaví.

 

A pak jsou tu jiní "dávní". To jsou ti, které poznáte někde v emhádéčku nebo na ulici a snažíte se tvářit, že je nevidíte. Buď jste se rozešli ve zlém nebo to odplynulo z lhostejnosti a vás to hodně mrzí a nechcete jitřit staré rány. To pak vy i ten druhý děláte, že jste někdo jiný, protože dobře víte, že byste stejně stáli v trapném tichu a hlavou by vám běhaly nijak hezké věci (a netvrďte mi, že jste nikdy, ale vůbec nikdy nikoho nezasklili s tím, že se díváte z okna nebo že si čtete. Nebo že jste nikdy nelitovali, že jste se s takovým člověkem dali do "řeči".)

 

Každopádně, po každém takovém setkání člověk tak trochu počítá.

Sčítá všechny, co odvál čas...

... a taky všechny, do kterých sám nenápadně foukal, když ten čas vál moc pomalu.