Určitě to znáte - po dlouhé době potkáte někoho, s kým jste mívali hodně společného, a najednou si uvědomíte, že jen tak stojíte a nemáte si absolutně co říct.
Když se rozloučíte, jen si jeho jméno smutně zapíšete do kolonky "bývalí známí/přátelé", a uvědomíte si, kolik jmen už tam je. Ti, se kterými jste si hrávali jako malí, spolužáci ze základky, různí táboroví a kroužkoví kamarádi, později kolegové... Lidi, se kterými jste si slíbili věrné přátelství navěky a o kterých teď nevíte už několik let. Pár známých z dětství, co máte v přátelích na FB, takže tušíte aspoň zhruba, jestli jsou ženatí a mají děti, i když tak nějak tušíte, že se s nimi už nikdy neuvidíte.
Takových setkání člověk lehce zalituje, s úsměvem si vzpomene na všechny příhody s dotyčným, ale je to jen takové nostalgické poohlédnutí, protože dobře ví, že život jde dál a nestaví.
A pak jsou tu jiní "dávní". To jsou ti, které poznáte někde v emhádéčku nebo na ulici a snažíte se tvářit, že je nevidíte. Buď jste se rozešli ve zlém nebo to odplynulo z lhostejnosti a vás to hodně mrzí a nechcete jitřit staré rány. To pak vy i ten druhý děláte, že jste někdo jiný, protože dobře víte, že byste stejně stáli v trapném tichu a hlavou by vám běhaly nijak hezké věci (a netvrďte mi, že jste nikdy, ale vůbec nikdy nikoho nezasklili s tím, že se díváte z okna nebo že si čtete. Nebo že jste nikdy nelitovali, že jste se s takovým člověkem dali do "řeči".)
Každopádně, po každém takovém setkání člověk tak trochu počítá.
Sčítá všechny, co odvál čas...
... a taky všechny, do kterých sám nenápadně foukal, když ten čas vál moc pomalu.
Komentáře
Možná mi někdo nebude věřit, ale fakt jsem nikdy nikoho nezasklila záměrně :D. (Na to jsem moc společenský a komunikativní člověk.) Spíš zasklívám lidi, že je prostě v davu přehlídnu a nedocvakne mi, že to je někdo známý a dojde mi to, až se sám ke mně přihlásí. Ale záměrně fakt ne :)...
@felis: mám to taky tak! Záměrně nikoho neignoruju.
Jdeš mi přímo do rány Katusi - já to takhle mám. Možná až moc. Nechci to tak, ale čím dál víc chápu Dobešovu písničku, ve které zpívá "člověk jde cestou, aby potkával lidi a když je potká, tak musí zas jít a když je pozná, tak dělá, že nevidí, neboť kdyby se zastavil, tak nemoh by jít..."
Dělám si naději, že snad alespoň v nebi bude času dost na mnohá radostná setkání, která jsem zasklil tady. Dejžto Pán Bůh!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.