Sedím na kopci a nepíšu.

Ale to jen proto, že nemám papír. Nebo možná proto, že to, co mě napadá, se nedá napsat z fleku. Člověku se to musí uležet, musí se mu to zažít, a stejně, když potom slova dostane na papír, jsou trochu jiná než ta, která mu běhala myslí, když seděl na kopci a koukal na tu krásu před sebou.

(Vyhlídka na Horní Štěpánov, Drahanská vrchovina, 2014. Foto: autor)

Sedím na kopci a nepíšu.

Před sebou vidím krajinu složenou ze slov, z nádherných slov, která víří před mýma očima a vykreslují nejúžasnější obraz. Už jsem ale trochu zmoudřela a ta slova se zachytit nesnažím, protože to nejde. Lze napsat odraz jejich odrazu, zlomek, stín. Kdyby ta samotná slova šla zachytit na papír, byla by to nejnádhernější báseň jaká kdy byla napsaná, protože ta slova nevymýšlí básník, ale Básník, a vkládá je do krajiny, rozsypává je jako sníh, lepí je na nebe jako hvězdy. Kdyby se ta slova podařilo zachytit, svět by možná na chviličku samým úžasem ustrnul. 

(Cestou na Mariastein, Oderské vrchy, 2012. Foto: autor)

Sedím na kopci a nepíšu.

Protože jsou chvíle, kdy je lepší jen tak sedět, mlčet a koukat, než se snažit něco překotně vykládat a psát. Okamžiky, které je lepší prožít naplno, zachytit je sám v sobě. To až později vykrystalizují a přeplynou na papír v desítkách slov, později se z nich stane inspirace pro mnoho textů, které sice nebudou tak dokonalé jako ten okamžik sám, ale dokáží ho aspoň lehce nastínit, aspoň trochu předat jeho náladu dál. Snad bez zbytečných frází a klišé, snad bez zbytečného patosu a odkapávajícího medu.

(Sv. Jan pod skalou, 2016. Foto: autor)

Sedím na kopci a nepíšu.

Usmívám se. Dívám se. Dýchám. Žiju.

Vidět ta slova, poskládaná v krajině, v lidech, v hudbě... to je pro mě nejúžasnější věc světa.

(Řepkové pole za Chrlicemi, Brno, 2016. Foto: autor)