Jakožto rodilý a zarputilý Brňák jsem k Praze značně skeptická. Moc velká, moc lidí, moc turistů, moc smogu, málo rozjezdů a tak dále a tak dále.

Asi tušíte, čím to je. Ano, vždycky jsem se tam byla podívat jen jako turista. Nebo jsem jen projížděla a snažila se netvářit jako Brňák, neztratit se při přestupu v metru a nenechat se sežrat eskalátory (já se totiž na těch dlouhých metro eskalátorech fakt bojím. Jak jsou dlouhé, fučí tam průvan a vedou tím světlým lesklým tubusem. Celkem vtipná fobie, asi to bude souviset s mým strachem z kombinace výška+vítr. Ale to jsem odběhla.)

Každopádně, zdá se, že teď občas matičku měst stověžatou budu navštěvovat častěji a začalo to celkem pozitivním poznáváním během procházky nočními Dejvicemi a Ořechovkou. 

Ono těžko říct, když má člověk oči zakoukané trochu někam jinam než jen na ty krásné vily, na parky, na skoro dětskou železnici, po které jezdí osobák, na výhled na Hradčany a na bohnické sídliště daleko na druhém kopci. Ale ty vily mi trochu vzaly dech a hned se mi začalo hlavou honit, kdo tam asi bydlel a jak se jim tam žilo. Pan továrník s rodinou, obklopeni služebnictvem, později protekční papaláši a teď? Některé byly tak velké, že by se do nich vešla celá naše široká rodina a ještě bychom mohli vzít podnájemníky. 

Mělo to něco do sebe. Procházky městem jsou moje. I když to není můj obor, koukám na to ráda. Jak jsou domy postavené, jak vedou ulice a tak. Baví mě to. A Brno už mám tak nějak načtené, čili jsem ráda, že teď můžu objevovat i jiné město. 

Protože každé město je krásné, pokud se na něj podíváme správnýma očima...