Cestování vlakem mám ráda mimo jiné i proto, že je z oken dobrý výhled a narozdíl od auta se jím můžu zabývat. A k takovým cestám, kdy jedu sama a delší dobu, si přibírám dva dobré přátele - básníka a krajináře.

Je to zajímavé. Básník kouká z okna a to, co vidí, je skoro neskutečné. V hlavě se mu honí slova tak velká a dokonalá, že by na papíře pohnula světem, ale on už ví, že je nemá cenu zkoušet zachytit, protože místo velkoleposti by zbyl jen patos a klišé. A tak nechává tužku ležet a jen se dívá, nasává očima, protože ví, že v něm ta slova zanechají nějakou stopu a nakonec vykrystalizují v něco použitelného. Vnímá linku obzoru, barvu nebe, červeň borových lesů podél trati, hrkání pražců, tvar kopců, lesk rybníků, cítí na jazyku chuť prachu z polních cest a mateřídoušku, i když třeba zrovna všude leží sníh, je jako houba, nasává do sebe každou maličkost, ale taky celkovou náladu krajiny. 

Krajinář kouká z okna a to, co vidí, hned zpracovává. Připamatovává si všechno, co se naučil, a aplikuje to v praxi. Kouká se na celou krajinu, na to jak vypadá, jaká je, jaká by mohla být, zároveň ale vidí i jednotlivé prvky - znovuzaloženou mez, ochranný pás bříz kolem tratě, nově postavený rybník. Vidí to spíš prakticky, to je jasné.

Je důležité, aby tihle dva vždycky koukali na danou krajinu společně. Jeden z nich bude vědět, jak by to mělo vypadat, a druhý bude vědět, jaký pocit by to mělo vyvolávat. Pokud by zbyl jen jeden z nich, dost možná by se to zvrhlo - jeden by prosazoval poetičnost krajiny na úkor praktičnosti, druhý naopak. 

Vím, že je to utopie. Ten krajinář nad básníkem vždycky trošinku zvítězí a nad krajinářem zase bude pravidelně vítězit zadavatel nebo úřady nebo kdoví kdo.

Ale i tak je hrozně důležité, aby zůstali spolu.