Asi ještě nikdy jsem nebyla tak unavená. Ne po těle. Vevnitř. Bolela mě každá myšlenka, potřebovala jsem se nutně někde vyložit do lesa a v klidu si něco číst, ale pořád se ozývalo "Káťo, Káťo!", další a další problémy, do toho vedoucí, kteří očividně něco šili... 

Nešla jsem se vyložit do lesa. Zalezla jsem co nejvíc nepozorovaně do stanu a každé další "Káťo!" jsem ignorovala. A hlavně jsem se snažila nepřemýšlet. Nikdy by mě nenapadlo, že to může fakt bolet.

A tak jsem se modlila. 

"Bože, to mi řekni proč? Já se tady fakt snažím, však to vidíš, jdu do toho na 200 %, a stejně nakonec zůstanu sama, zatímco ostatní na mě někde šijou boudu a rejpou se v nedokonalostech? Vážně, proč se tohle děje? Má to znamenat, že to nemám dělat? Že si jenom namlouvám že jsem v tom dobrá? Že ti lidé ve skutečnosti nejsou mí přátelé? Nebo mě prostě zkoušíš co vydržím? Jestli se nenechám zastrašit osobními věcmi a nezradím svou ideu? To mi teda řekni proč, Bože. To mi vážně prozraď, protože já jsem z toho zralá na blázinec..."

 

A pak se do té bezútěšné chvilky odhrnula plachta stanu a dovnitř vstoupil můj bratr.

Ten večer jsme si řekli mnoho věcí a všechny ty věci byly strašně moc důležité. Slzy, co jsem prolila a útěcha, kterou mi poskytl, pro mě byly odpovědí na mou předchozí modlitbu. 

Z toho všeho, co padlo mezi mnou a mým jediným bratrem vytknu jen jednu věc - kdo vede, jde sám. A musí počítat s tím, že ostatní občas budou rýt do věcí, co se moc nepovedou. Že ryjou za zády a ne do očí, s tím nic nenaděláme. Ale - a to jsem si uvědomila během toho rozhovoru naplno - ve chvíli krize se za mě ti lidi postavili. 

Už jednou jsem na tohle téma psala článek. Vlastně ne jen jednou. Je to něco, s čím se dá těžko vyrovnat, jestli se to vůbec dá.

S pocity jako ten večer se potýkám často. Pořád. Problémem je to, že mí drazí kovedoucí neodlišují ve většině osobní od "profesionálního". Každou výtku si berou k tělu a mně samotné neřeknou nic, o čem si myslí, že by mě to mohlo urazit.

Ale lepší se to. Právě začíná další kolo příprav a já už teď vím, že to bude zase o kousek lepší, zase o kousek profesionálnější, zase o kousek otevřenější.

Některým možná přijde to, co děláme, jako ztráta času, ale není to tak. Dostali jsme talent dělat něco podobného a tak to děláme jak nejlíp můžeme, protože marnit to by byla nejen škoda. To, že připravujeme dětské tábory, není totiž vůbec o nás. Je to o tom, že vezmeme dvacet dětí a uděláme jim krásné vzpomínky na celý život. Že jim dáme možnost zažít něco jedinečného, potkat lidi, se kterými by se jinak nepotkali, dotknout se hvězd a svou píseň poslat až nad oblaka, poznat krásu kapky rosy v pavoučí síti a sílu fantazie, která i z obyčejného tábora vykouzlí nedobytný hrad

 

Ten večer, když jsme s bratrem seděli proti sobě ve ztemnělém stanu, mi tohle ukázal tak jasně jako nikdy dřív. Mám na to sdružovat lidi a hnát je vpřed za takovým dílem, jaké děláme. Mám na to a proto to musím dělat dál. I když mám pocit, že jdu sama, i když jsem k smrti unavená, přesto musím jít dál. Ono to neustálé volání "Káťo, Káťo" má svůj důvod. 

 

Zvedli jsme se a vyšli ze stanu do začínajícího podvečera, já s očima ještě trochu rudýma, ale zase ready to party. 

 

Na nebi vycházely první hvězdy a já na ně mrkla. 

Už se mi to dlouho nestalo, a už vůbec ne tak rychle.

Já volala.

A On odpověděl.