Asi ještě nikdy jsem nebyla tak unavená. Ne po těle. Vevnitř. Bolela mě každá myšlenka, potřebovala jsem se nutně někde vyložit do lesa a v klidu si něco číst, ale pořád se ozývalo "Káťo, Káťo!", další a další problémy, do toho vedoucí, kteří očividně něco šili...
Nešla jsem se vyložit do lesa. Zalezla jsem co nejvíc nepozorovaně do stanu a každé další "Káťo!" jsem ignorovala. A hlavně jsem se snažila nepřemýšlet. Nikdy by mě nenapadlo, že to může fakt bolet.
A tak jsem se modlila.
"Bože, to mi řekni proč? Já se tady fakt snažím, však to vidíš, jdu do toho na 200 %, a stejně nakonec zůstanu sama, zatímco ostatní na mě někde šijou boudu a rejpou se v nedokonalostech? Vážně, proč se tohle děje? Má to znamenat, že to nemám dělat? Že si jenom namlouvám že jsem v tom dobrá? Že ti lidé ve skutečnosti nejsou mí přátelé? Nebo mě prostě zkoušíš co vydržím? Jestli se nenechám zastrašit osobními věcmi a nezradím svou ideu? To mi teda řekni proč, Bože. To mi vážně prozraď, protože já jsem z toho zralá na blázinec..."
A pak se do té bezútěšné chvilky odhrnula plachta stanu a dovnitř vstoupil můj bratr.
Ten večer jsme si řekli mnoho věcí a všechny ty věci byly strašně moc důležité. Slzy, co jsem prolila a útěcha, kterou mi poskytl, pro mě byly odpovědí na mou předchozí modlitbu.
Z toho všeho, co padlo mezi mnou a mým jediným bratrem vytknu jen jednu věc - kdo vede, jde sám. A musí počítat s tím, že ostatní občas budou rýt do věcí, co se moc nepovedou. Že ryjou za zády a ne do očí, s tím nic nenaděláme. Ale - a to jsem si uvědomila během toho rozhovoru naplno - ve chvíli krize se za mě ti lidi postavili.
Už jednou jsem na tohle téma psala článek. Vlastně ne jen jednou. Je to něco, s čím se dá těžko vyrovnat, jestli se to vůbec dá.
S pocity jako ten večer se potýkám často. Pořád. Problémem je to, že mí drazí kovedoucí neodlišují ve většině osobní od "profesionálního". Každou výtku si berou k tělu a mně samotné neřeknou nic, o čem si myslí, že by mě to mohlo urazit.
Ale lepší se to. Právě začíná další kolo příprav a já už teď vím, že to bude zase o kousek lepší, zase o kousek profesionálnější, zase o kousek otevřenější.
Některým možná přijde to, co děláme, jako ztráta času, ale není to tak. Dostali jsme talent dělat něco podobného a tak to děláme jak nejlíp můžeme, protože marnit to by byla nejen škoda. To, že připravujeme dětské tábory, není totiž vůbec o nás. Je to o tom, že vezmeme dvacet dětí a uděláme jim krásné vzpomínky na celý život. Že jim dáme možnost zažít něco jedinečného, potkat lidi, se kterými by se jinak nepotkali, dotknout se hvězd a svou píseň poslat až nad oblaka, poznat krásu kapky rosy v pavoučí síti a sílu fantazie, která i z obyčejného tábora vykouzlí nedobytný hrad.
Ten večer, když jsme s bratrem seděli proti sobě ve ztemnělém stanu, mi tohle ukázal tak jasně jako nikdy dřív. Mám na to sdružovat lidi a hnát je vpřed za takovým dílem, jaké děláme. Mám na to a proto to musím dělat dál. I když mám pocit, že jdu sama, i když jsem k smrti unavená, přesto musím jít dál. Ono to neustálé volání "Káťo, Káťo" má svůj důvod.
Zvedli jsme se a vyšli ze stanu do začínajícího podvečera, já s očima ještě trochu rudýma, ale zase ready to party.
Na nebi vycházely první hvězdy a já na ně mrkla.
Už se mi to dlouho nestalo, a už vůbec ne tak rychle.
Já volala.
A On odpověděl.
Komentáře
Vše, co se má dělat dobře, je více méně v nějakém dobrém smyslu o profesionalitě. Amatérismus si může někdy dovolit člen. Vedoucí nikdy. Když slepý vede slepého, do jámy spadnou oba.
@JiKu Je to tak. Akorát se to špatně vysvětluje některým vedoucím, kteří si chtějí pořád jen hrát s dětmi, a zároveň žehrají, že se nedostali do užšího organizačního týmu.
Snažíme se dát tomu nějakou úroveň, jde to pomalu a metodou pokus omyl, a někteří nám to moc neulehčují, nevěřil byste, jak jsou rodiče schopní reagovat na to, že hlavní vedoucí je holka lehce přes dvacet. Kvůli takovým asi začnu používat ten svůj pseudotitul, nevím jak jinak na ně.
Připněte si královský vous.
Egyptské královny si na oficiální vládní akce a soudy připínaly vous.
No nevím, jestli by mi to dodalo vážnost. Spíš by mi už svoje dítě nikdy nesvěřili (a navíc mám jenom Rumcajzovský vous).
Mám podobnou zkušenost a mohu doporučit jediné: na takové šťouraly kašli - jsou to většinou typy rodičů, co sice neustále rádobychytře kafrají o tovjí neschopnosti a nezpůsobilosti, ale pak se rádi na pár dní zbaví svých nepříliš dobře vychovaných dětí. Děti se pak z táborů vrací a lepšími návyky v chování či jídle a oni na tobě stejně nenechají nit suchou.
A ti, co ti děti nesvěří, ty asi člověk nemusí řešit. Držím palce, není to jednoduchá pozice. A ta myšlenka o tom, že kdo vede, jde sám, je opravdu pravdivá.
@LidiLidi Ono je to spíš o tom, že dělají vyloženě naschvály, věci, co by si nedovolili, kdyby ve vedení stál třeba padesátiletý chlap nebo matka. Odvolávání na poslední chvíli, komunikace skrz děti... Je to lepší, ale musela jsem si tu trochu respektu odedřít, no.
(A od nás se děti vrací s myšlenkou: "Konečně se umyju ve vaně!" :D
Chápu. Taky jsme pár takových měli. Tam pak vnímám jako důležité "krýt si záda", abys ty nedělala v tomto chyby (nevyřizovala po dětech, nesvolávala akce na poslední chvíli atd.) a taky být krytá předem jasně danými (a dodržovanými) pravidly - tedy například vybírání nevratných záloh na akce, aby si rodiče rozmysleli ono odvolávání dětí z nich. atd...
Od nás se samozřejmě také vrací děti s myšlenkou na vanu, čistý záchod a maminčiny řízečky. Ale stávalo se nám, že jsme se zpětně dozvěděli třeba o tom, že dítě se na táboře naučilo ukrojit si chleba a po táboře to začalo běžně dělat, k čemuž ho předtím máma nedokázala doma přimět. Nebo jsme nikdy neměli kdovíjaký problém s tím, aby děcka pracovaly, jedly bez frfňání. (ano, světlé výjimky se našly, ale ty většinou po 3 dnech vzdoru vyměkly).
Nebo je taky fajn pozvat rodiče jednou ke stavbě tábora. Aby viděli, že to nejsou samozřejmé věci a že to jste příště schopní zvládnout efektivně i bez nich, dokolnalých dospěláků.
Když tohle potom rodiče viděli, většinou už pak nebyl takový problém uznat, že nějaké pedagogické či organizační schopnosti člověk má.
Ale abych tě "uklidnila" - blbce člověk potkává i přesto. Taky mě to někdy vzalo, zvlášť když se člověk dozví o hrůzách, které však vznikly stylem "jedna paní povídala" a ve skutečnosti na akci nikdy neproběhly. A to se pak těžko vysvětluje...:-D
My naštěstí máme většinu rodičů rozumných, ví co a jak, známe se dlouho. Ale říkám, sem tam se naskytne extrém, kvůli kterému rok co rok přidávám do přihlášky další naprosto samozřejmé věci. Problém je, že veškerou administrativu jsem zdědila ve stavu "co se řekne, to platí" a "stačí jméno a rok narození", jenže to pochopitelně nestačí, takže jsme strávila spousty času projížděním cizích přihlášek a ponořený do zákonů a vyhlášek.
Na stavbu je pozvat nemůžu, my jezdíme do hotového. Říkám, je to teď už lepší, ale na začátku bylo hodně chyb právě kvůli nulovému základu a podepsalo se to na tom.
@Katusi: Přeju, ať se daří :-)
Chápu. Tak držím palce, ať to jde a ať je takových lidí co nejméně. A když by ses někdy chtěla inspirovat, tak klidně pošlu naše materiály...ale už to zřejmě máš vychytané k dokonalosti ;-). Ať se daří.
Díky za držení palců i z nabídku, ještě před pár lety bych za ni ruce trhala, teď už to tak nějak máme pošéfované :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.