Mám ráda své občasné sny o našem údolí.

Mám ráda, když venku foukne vítr a pod nos mi přinese vůni hlíny, mateřídoušky, lebedy a rozpáleného stanu.

Mám ráda, když zaslechnu písničku, která zněla i nám kolem plápolajících plamenů.

 

Ale ze všeho nejradši mám, když po roce zase stojím před mostkem, jehož kvalita a bezpečnost se blíží záporným hodnotám, a vidím bílé a žluté plachty stanů, větrem rozhoupanou houpačku a červené jeřabiny nad hangárem.

Letos to bylo po jedenácté.

Na mém přístupu k tábořišti se dokonale ukazuje můj celkový vztah k místům a tak.

Jsou lidi, co na Lísek přestali jezdit po pár letech, protože to je pokaždé stejné místo. Stejné stany, stejná louka, stejní lidi, stejné problémy. A pak jsem tu já a moje vidění Lísku.

Louka je stejná, o tom není pochyb, ale všechno kolem se mění. Některým lesům doběhl čas a místo nich jsou paseky porostlé dlouhou trávou, kde se na pařezech vyhřívají ještěrky. Jiné lesy, které si pamatuju jako smrčky po kolena jsou najednou tak vysoké a husté, že se jimi nelze prodrat a spíš se v nich ztratíte. Známá zastrčená místa se mění jen nepatrně - stará nahnutá bříza je pořád tatáž, i tajná mýtinka až na konci lesa u polí k Bohuňovu, kam chodím nadávat na celý svět je pořád stejná, plná trávy s kapičkami rosy a kolem ní rostou tytéž borovice s kmenem řvavě červeným proti modré obloze. Obzor je tentýž, známá linka, pole a meze, remízky, lesy, obraz krajiny, která, zalita zapadajícícm sluncem, se vám vtiskne do duše jako rozpálené železo, krajina, kterou za poledního žáru brousí polednice a vy na ně dokonce i uvěříte. Krotká krajina Vysočiny, známá krajina dětství...

Ani lidé nejsou stejní, naopak... Rostou, mění se. Před pár lety rozjívení puberťáci, dnes parta lidí, na které se můžu spolehnout i v nejtěžších situacích. A problémy? Kéž by tak zůstávaly stejné! Jeden rok je podchytíte, další se na vás sesype celá spousta dalších. Jeden rok řešíte průtrž mračen, která vám skoro podráží nohy, další bojujete v půlnočním dusnu s podzemním požárem.

A tak bych mohla pokračovat donekonečna, ale nebudu. Kdo má podobné místo, ví o čem mluvím.

 

Letošek se obzvlášť vydařil. Žádný požár, průtrž v normě, teplo sice kolísavé, ale nakonec to celé dopadlo dobře. Dobře dopadla přes chaosy i bouračka, a ještě jsme si u ní něco užili (bourači dosáhli ke konci takové zručnosti, že k bouranému stanu každý přišel přesně jednou a stan byl dole. Ve výsledku to vypadalo tak, že jsem se koukla, stan byl, otočila jsem se, prohodila pár vět a pak stan nebyl. Nedaří se mi bohužel nahrát video, to byste čučeli!)

 

Letos tam poprvé po dlouhé době vznikla taková parta, že jsem přestala želet starých dobrých časů, kdy jsem jako zotročený benjamínek musela běhat pro dřevo, zatímco ostatní se hřáli v týpku.

Letos poprvé po dlouhé době jsem odcházela z porad ve dvě ráno s trochu provinilým pocitem, že bych sice ráda zůstala, ale musím přece vypadat svěží a čilá.

 

Bude trvat rok, než na louku zase přibydou hnědé podsady, bude trvat rok, než zase do plachet stanů zazní vítr.

Ale letos se ten rok obejde bez smutnění.

 

Rok co rok jsem z Lísku odjížděla smutná, že to končí, u mostku jsem se otočila a rozloučila se s tábořištěm.

Letos poprvé jsem se neotočila.

Letos poprvé jsem si Lísek odvážela s sebou.