Vůbec nevím, co to bylo za nápad.

Do Beskyd? Se stanem, vařičem, jídlem a kamarádkou? S mou neexistující kondičkou?

Ale stalo se. A já vám přináším krátký cestovní deník.

Den prvý

  • Trasa: Rožnov pod Radhoštěm - odpočívadlo na Černé hoře.
  • Délka: 7 km
  • Převýšení: 544 m

Plny entuziasmu vyskakujeme z vlaku. Je pět odpoledne, ani ne moc vedro, cesta probíhala bez problémů, z nádraží poslední selfie na Instagram, aby se když tak vědělo, kde hledat naše těla. Na náměstí si dáváme točenou zmrzku. Pokračujeme přes park, kolem skanzenu, kde záhy ztrácíme červenou značku. Po chvilce bloudění nám nějaký domorodec poradí a my pokračujeme spíš instintivně, protože značení je chabé. 

Jen co vylezeme ze zástavby, můj zrak se zvedá k nebesům. To je ten kopec, kam lezeme? Zatím se šlo jen po rovince a stejně je mi už batoh moc těžký! Zatínám zuby a po rozpálené asfaltce začínáme zvolna stoupat.

Záhy se ztrácíme znovu a mně na mysl přichází, jestli tak mizerné značení bude celou dobu trasy. Naštěstí nám pomáhá další domorodka, která nás jen o pár minut později v hrozném krpále předběhne s úsměvem na rtech. Nevěřícně na ni zírám a počítám kroky k dalšímu rozcestníku, kde je vyhlášená picí zastávka. Moc mi nedodávají všichni, kdo jdou v protisměru, a soustrastně nám sdělují, že nás ten nejhorší kopec ještě čeká.

Konečně pauza! Ale je fakt, že to nejhorší je teprve před námi. Ušly jsme tak čtyři kilometry, většinu z toho buď po asfaltu nebo do kopce nebo obojí, a moje záda a především plíce začínají stávkovat.

Výstup nesu ještě hůř, než jsem očekávala. Snažím se Lucii vysvětlit, ať na mě nečeká, že ji budou zbytečně bolet nohy. Komentuje to tím, že až padnu, musela by se ke mně vracet, ale spíš než ze samaritánství ji podezřívám z toho, že nechce nechat mapy a jídlo, co nesu v batohu, napospas medvědům.

Finální výstup se blíží ke konci, aspoň mám pocit, že výš to snad nejde. Zdeptána a na kost propocená automaticky šlapu, každých sto metrů zastavuju, abych našla dech, neúspěšně, ten chudák to vzdal už zhruba před třista výškovými metry. Srdce nahodilo nepravidelný rytmus. Arytmie, vítej. Hlavou mi běží, jak asi tak dokážu vyšplhat na Lysou, která má ještě o čtyřista metrů víc, než ten kopečíček, na který lezem teď. Trochu mě uklidňuje nádherný západ slunce, který v bukovém lese kreslí prapodivné obrazce.

Konečně! Mezi stromy už nevidím nic než oblohu. Škrábu se přímo nahoru od vyschlé studánky pod Černou horou, zakopávám o ostružiní a vývraty, až konečně stojím u odpočívadla. Po chvilce rozdýchání stavíme stan, stmívá se, musíme spěchat. Mám ze svého místa výhled přímo na Radhošť. Trochu mě uklidňuje, že vypadá blízko jak na dálku, tak na výšku. Ačkoliv vše je relativní, jak poznám hned další den ráno.

V přístřechu baštíme svačinky, co nám nachystaly maminky, já stále ještě dorovnávám kyslíkový dluh a přemýšlím, co si počnu s tou Lysou. 

Ve stanu se spí krásně. Po chvilce vrtění se provrtím až k mému obvyklému bedernímu kameni. Spokojeně usínám, klasicky jako princezna na hrášku.

Den druhý

  • Trasa: Černá hora - Radhošť - Radegast - Pustevny - Tanečnice - Čertův mlýn - Kněhyně - Horní Čeladná
  • Délka: 18 km
  • Převýšení: 688 m

Ráno vaříme kaši na tom vařiči, co mě celý předchozí výšlap tlačil do zad. Kolem nás projíždí auto nějaké ochranářské stanice, naložené sekáči. Jeho řidič vypadá, že by nám s chutí vynadal za ten stan v CHKO, ale asi se tvářím dostatečně zoufale. 

Výstup na Radhošť začínáme sestupem. Sice je krásné ráno a jde se pěkně, ale pak před sebou spatřím tu sjezdovku k radhošťské kapli a zase mi začíná zastavování co sto metrů. Ne-li míň. Na kopci fouká, inverze, výhledy žádné, tričko propocené, batoh propocený, ponožky propocené, málo vody, zkrátka a dobře, když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Jeden brzký ranní sportovec nás umělecky vyblejskne s bělavými párami.

Následuje asi nejpříjemnější pochod za celou dobu. Konečně nějaká hřebenovka. Jediné, co to kazí, jsou davy turistů. První potkáváme už mezi Radhoštěm a Radegastem a všichni na nás koukají, jako bychom spadly z nebe. Já si přijdu spíš, jako bych spadla z višně. Střídavě se noříme do hlubin borůvčí. Jeden větrem ošlehaný horal nám doporučí borůvky na Kněhyni. Později zjišťujeme, že nekecal - fakt byly velké jak malíček a sladké jak... jak borůvky po deseti kilometrech s báglem.

Jde se opravdu krásně. Konverzujeme, prodíráme se proti proudu turistů a u Radegasta oželíme Radegasta, protože se těšíme na bramborák na Pustevnách, a taky je tam milion lidí, ani pořádně vyfotit se nedá. Ale stejně se nám zadaří nechat se vyblejsknout.

Pokračujeme brutálním sešupem na ten bramborák. K tomu samozřejmě přišumí i zmiňovaný Radegast, jelikož v Beskydech si ho nedat, to by nešlo. Navíc je slina, jak by taky ne. Kupuju si pohled s ještě neshořelým Jurkovičem.

Jelikož potřebujeme vodu, přesouváme se po chvíli z bufetu obleženého Ostravaky k hotelu Šumná, kde si dávám kafe, páč bez kafe jsem nemožná. Čepujeme vodu, užíváme záchoda (ač to zní velmi divně), já koukám na vyhořelého Jurkoviče. Jak ho jinak moc nemusím, sem se prostě hodí.

Koncentrace lanovkových takyturistů je tak hustá, že zděšeně nahazujeme batohy a rychle prcháme směr Kněhyně. Je to nádherná cesta, pod Tanečnicí, lesem, všude borůvky... Potkáváme minimum lidí, teď už to jsou fakt turisti, pozdravy a udivené pohledy lítají vzduchem. Máme fialové pusy i prsty. Nevadí ani prudký stoupák, je příjemně teplo, v lese se šlape dobře. Sice zase dodejchávám stěží, není to ale tak hrozné, když se jde ve stínu a v zeleném.

Zvláštní atmosféra vládne kolem zbořeného stavení. Přijde mi, že jsem se propadla do želarských lesů. Debatujeme o filmu i knihách a shodujeme se, že se nám to všechno líbí. Chvíle odpočinku a zbor necháváme s rozpačitými pocity za zády. Tedy já mám rozpačitý pocit, sžírá mě má klasická zvědavost - co to bylo za dům? Kdo v něm bydlel? Proč odešel?

Sestupujeme po vrstevnicové asfaltce do Horní Čeladné. U kapličky a pramene si dáváme výraznější pauzu. Zouvám boty - stále žádné puchýře. Baštíme salám, pijeme úžasně chladivou a osvěživou vodu ze zázračného pramene, koukáme do mapy a dohadujeme se o další cestě. Přes Smrk jít nebo ne? Moc se nám nechce a proto se rozhodujeme Smrk podejít a Lysou si dát hned další den. Doplňujeme vodu a já ještě jednou piju. Ne že bych měla předtím nějak extra žízeň, ale tak nějak... nemůžu si pomoct. Přijdu si marnotratně, ale znovu a znovu nabírám vodu do dlaní.

 

Pokračujeme po asfaltce a začínáme se rozhlížet po místu na spaní. Z pevného povrchu bolí nejen nohy, ale i kyčle a záda. Navíc se jabka, co mám v batohu, rozhodly uspořádat přesun směrem ven a tlačí mě neuvěřitelným způsobem do zad. Nepomůže ani dvojí přerovnání, zato mám pocit, že se z nich pomalu stává mošt. Utěšuju se tím, že už brzo zastavíme a já si to přerovnám. 

Štrádujeme si to po silnici a s hrůzou zjišťujeme, že není kde postavit stan. Na jedné straně krpál, na druhé straně louky s chalupama a milion pastvin. Nakonec se rozhodujeme jít přes mrtvoly a na ty louky zabočíme. Dokonce se jdeme do nejbližší chalupy zeptat, jestli by jim nevadilo, že si na kraji jejich pozemku postavíme stan, měly jsme ale štěstí, nikde nikdo. Uondané, ale tak nějak příjemně, si drze stavíme stan a zalízáme pár minut před tím, než se dá do deště. Hrajeme Černé historky a večeříme chleba a salám. Nad Smrkem se žene obří buřina a my jsme moc moc rády, že jsme se rozhodly tamtudy nejít.

Po pár zavrtěních nacházím svůj bederní šutr (kdoví, kde se na té louce vzal) a zhruba kolem půl desáté znaveny dojmy usínáme.

Den třetí

  • Trasa: Horní Čeladná - Ostravice - Butořanka - Lukšinec - Lysá hora - Zimný
  • Délka: 13 km
  • Převýšení: 900 m

Ráno se probouzím s hrůzou v očích. Je to tady. Den L. L jako Lysá hora. Nádech, výdech. Balíme bleskově kufry, co kdyby se tu přece jen někdo objevil. Pokračujeme po asfaltce a zhruba po kilometru ztrácíme značku. To to pěkně začíná. Nakonec se nám za pomoci domorodce podaří dobloudit do Ostravice, kde si v přínádražní krčmě dávám presso a kde si dopouštíme vodu. A pak už není zbytí. Jde se na věc. 

Kdyby nebyl hned začátek po asfaltu, opět, nejspíš by to nebylo tak hrozné. Je šílené dusno, dech se nedá popadnout, a my zarytě stoupáme, zaplaveny nejen potem, ale především nechápavými pohledy ostatních lysohorských turistů. Když se sleze z asfaltu, je to dobré, jen je na cestě milion kamení.

Studánka a přestávka. Doplňujeme vodu, dáváme si jabko a z mapy zjišťujeme, jak jsme na tom. Nic moc. Nahoru táhnou davy. Překvapivě patříme k těm nejrychleji stoupajícím. Zastavuju se, abych si odpočinula u borůvek, popřípadě dělám, že fotím. Ve skutečnosti čekám, až mě dojde dech. Totiž mě dojde, ne že by mi došel. Cpu se hroznovým cukrem a sem tam dokonce i pochoduju. Lucie na mě naštěstí přestala čekat, to by asi u té cesty zakořenila.

Většina lidí na mě hledí velmi soustrastně. Snažím se vypadat jako tvrďák. Památník lysohorským obětem mě přesto dojme. To je hezké, že na mě mysleli dopředu... Dělám si sama ze sebe srandu, ve skutečnosti se ale trochu děsím všech těch pomníků a křížů, které cestou míjím. Sněžka oproti tomu hadr. Tím si vzpomenu na chlapíka, co v zimě spadnul do Obřího dolu a jel asi sto metrů po ledu... Cpu do sebe další borůvky, snad mi z hlavy vypudí podobné myšlenky. Pak mě najednou přes nos udeří vůně pečených klobás. Nedívám se nahoru, ale tuším, že vrchol musí být blízko. Koukám pod nohy a šlapu jako stroj. Není to tak hrozné, jak jsem čekala, nebolí mě nohy, ani batoh mě nedře, akorát ten můj dech...

A pak najednou už není kam jít dál. Zvedám hlavu a s úžasem zjišťuju, že jsem na vrcholu. Jestli chcete vidět dvě zosobnění vyplavovaného adrenalinu a endrofinů, pohleďte na naši těsně povýstupovou selfie, kterou jsem vyfotila rukou třesoucí se neuvěřitelným pocitem vítězství.

Na kost propocené zalézáme do Emila Zátopka, odměňujeme se pivem a cpeme do sebě halušky s bryndzou. Jelikož tu mají wifi, své vítězství nad beskydskou nej horou zvěstujeme světu. Je hodně brzo, takže se v jídelně utáboříme. Halušky jsou výborné, pivo taktéž, pomalu schneme, venku se honí déšť, nám je teplo, dávám si vídeňskou kávu s extra porcí šlehačky. Čeká nás jen pár kilometrů k místu zatáboření. Taky poprvé za celou dobu jedeme přesně podle itineráře trasy. 

Lysou horu opouštíme jako jedny z posledních turistů a míříme někam za Zimný. Baštíme borůvky po hrstech, já se těším, až si na tábořišti nasbírám do hrníčku a pomačkám si je s cukrem. Je jich opravdu milion, stačí hrábnout rukou do keříku a máte dlaň plnou sladké odměny.

Sestup je trochu náročný, zase hodně kamení a krpál, pružíme jak to jde, ale po kilometru si musíme dát pauzu, obě nás bolí kyčle. Rozvalíme se na asfalt a děláme si ze sebe srandu, že jsme jak důchodkyně na procházce. Je ale krásně, na obloze rostou mraky a jak se zdá, bude pršet. Po chvíli se vydáváme dál a začínáme se rozhlížet po místu k zatáboření. 

To nakonec volíme jen pár metrů od cesty, ale v tak vysoké trávě, že se tam celý stan schová. Chvilku necháme vyschnout plachtu, pak se zatáhne ještě víc, tak radši stavíme svůj plátěný příbytek. Vybíhám si na borůvky. Hrnek mám plný s prvníma kapkama a zavírám nečas venku. Stan stojí na pasece mezi dvěma výstavky, směju se, že jsme obě vysokoškolačky a stavíme si stan za bouřky na hřebeni na mýtině vedle stromu. Naštěstí se bouřka válí po protější straně údolí. Leje ovšem zdatně, čaj vaříme v předsíňce a průběžně kontrolujeme, jestli nám do paláce někudy nezatýká. Nálada je mrtvá, Lucie je mrtvá, já jsem mrtvá. Na objednávku zkouším vyprávět pohádku o Zlatovlásce. Jsme nemožná, splichtím dohromady Zlatovlásku, Dlouhýho, Širokýho a Krátkozrakýho a kdovíco ještě. Naštětsí Lucie záhy usne, tak se stydím jen sama před sebou.

V noci déšť ustává, ale mlha se válí dál. Naše tábořiště tak vypadá lehce ponuře.

V noci jsem se provrtěla na bederní... tentokrát hrbol, ne šutr. To mělo bohužel za následek to, že se nemůžu ráno ani vyhrabat ze spacáku. Bolí mě pravá kyčel a záda ani pořádně nenarovnám, dokud na ně nehodím batoh. Lucii je navíc zle. Náš pochod se zdá být ohrožen.

Den čtvrtý

  • Trasa: Zimný - Vyšní Mohelnice - Ježanky - Visalaje
  • Délka: 7 km
  • Převýšení: 316 m

Sedíme nad mapou a smutně do ní koukáme. Krom toho, že se z nás staly přes noc trosky, nám taky nateklo do stanu. Lilo holt solidně. Je stále zamženo, poprchává, zima není, ale moc nadějně to nevypadá. Vyměňujeme si ztrápený pohled a uznáváme, že se nemá nic přehánět. Rozhodujeme se pokračovat v cestě dle itineráře až nad Visalaje, a pak se rozhodneme, jestli jít dál přes Bílý Kříž, nebo to utnout o den dřív a na Visalajích chytit bus.

Vycházíme. Jde se příjemně, jen kyčel bolí, Lucii je očividně zle, navíc stále mží. Ale jdeme krajinou, která je pro mě synonymem Beskyd. Želarská krajina, chce se opravdu říct. 

Byť je sebekrásnější, bohužel se rozhodujeme ji opustit, a já jsem docela ráda. Člověk musí znát své limity a minimálně ty moje se blíží přečerpání. Odbočujeme v obřím lijáku na Visalaje a v mém oblíbeném hotelu se usádlujeme, dokud nepřijede autobus. Lucka si dává čaj a smutně kouká po mých knedlících a posledním Radegastu.

S Beskydami se tak loučíme s plnou parádou v Ostravě na nádraží. Jedna bílá jako stěna, druhá se sotva belhá. Ale jsme vlastně docela spokojené. V nohách krásných pětačtyřicet kilometrů, nafocených zhruba třista fotek a hlavně neobvyklý zážitek.

Shrnuto podtrženo - pokud chcete vědět, co je člověk zač, vemte ho do hor.

Pokud chcete vědět, co jste vy zač...

P.S. Já vím, byla to spíš než túra jen taková túřička. Ale pro mě, zápecnici v tomto ohledu, to bylo ažaž. Bez batohu by to byla příjemná procházka, s ním to bylo o něčem docela jiném. Musím holt cvičit dech.

Jo, a tohle je Lysoň. Našli jsme ho po cestě z Lysé hory a vypadal tak opuštěně, že jsem ho musela vzít s sebou.