Krajinářství... Když jsem si téměř již před deseti lety zvolila tenhle obor jako cíl, měla jsem velmi nejasnou představu, do čeho jdu. Byla jsem zmámená Cílkovými dechberoucími texty a celkově tím jménem - krajinářství, krajinářství... vždyť už tehdy jsem plakala nad nedostupným obzorem a hřálo mě u srdce kouzlo mezí a zapomenutých křížů v polích, celý ten známý obraz české takzvaně barokní krajiny.

Blížím se ke konci první části studia (ať už státnice dám nebo nedám) a tak trochu mě to nutí bilancovat, jako vždy, když něco končí a my zatím nemáme dost odvahy hledět vstříc tomu, co přijde. 

Rozvažuju... a vychází mi z toho jediné. Přestože jsem mnohokrát klesala pod tíhou neznámých a nových předmětů, které mi nic neříkaly, ba dokonce se mi i lehce hnusily (ehmmyslivostehm), ani jednou jedinkrát jsem nezapochybovala o tom, zda jsem si vybrala správně. Pro vysokou školu tak neobvyklá pospolitost naší fakulty, setkání s novými lidmi, všechno to nové a zvláštní - nelitovala jsem, opravdu ne.

Je pravda, že techničtější zaměření mého oboru se snažilo potlačit tu cílkovskou stránku ve mně - naštěstí (či naneštěstí?) neúspěšně. Však si všichni vyučující pochvalují moje seminárky, jak se to krásně čte :D

 

Když se podívám na krajinu, nevidím soustavu lesních cest, koryt, solitérních krajinných prvků a hospodářských souborů. 

Když se podívám na krajinu, vidím polňačku podél vonící meze, v dálce se stáčí řeka a pod osamělým stromem nedaleko borového hájku starý kříž s nápisem, který se už ani nedá přečíst.

Jediné, co mě mrzí na naší škole - jak pohrdlivě se na nás dívají všichni ti sociologové, ekonomové a uměnovědci. Lesárna, hnojárna, pch! cedí mezi zuby a ani na chvíli jim nedochází, že cítí-li se někde, v nějaké krajině, doma a příjemně, je to díky lidem, kteří rozumí lesům a polím a dokážou jim dát tvar a udržet je v něm.

Snad jsem to řekla trochu kostrbatě, ale už o čtyři minuty přetahuju přestávku, takže dodám jen to, čím pro mě je, bylo a (doufám) bude krajinářství:

 

A všechny cesty

Po nichž mohls jít

Vedou náhle pořád stejným směrem

 

Orosenou travou

Chladným úvozem

Přes polední horko

Na voňavé mezi

Vstříc modrému obzoru

 

A všechny cesty

Po nichž chtěl jsi jít

Vedou náhle zase stejným směrem

 

K chaloupce bílé

Schované v údolí

Které nosíš v srdci

(vyškrabáno ve skriptech Pěstování dřevinné vegetace, naškrabáno do nich minulý rok před zkouškou)

 

Ať už to celé dopadne jakkoliv, snad jednou budu mít možnost přispět k tomu, aby krajina našeho srdce zůstávala stejná - taková, jakou ji máme rádi...

 

(A teď už ale fakt konec přestávky!)