Kdysi... Modré nebe, sem tam šlehačka. Nad sešlapanou spálenou trávou se nese pokřik dětí. Ve stínu leží pár znavených postav. Zní lehký tón kytary, svádivá, tichá melodie. Občas padne vtip, ale spíš se mlčí. Bzučí mouchy. Krátká siesta v poledním horku, krátká chvíle odpočinku v celodenním shonu.

Kdysi... Slunce se zlehka dotklo obzoru a rozvlnilo nad strništi růžovozelený opar, který pomalu vytlačuje noc. Chvějícím se stmíváním prochází průvod a na jeho konci plují zvířeným prachem postavy obklopené vůní dýmkového tabáku a rybízového sirupu. Nohy bolí po celodenním pochodu, začíná být chladno. Nad cestou se chvěje tak zvláštní vzduch... Čekání, kdy se z šera vynoří tajmený jezdec, posel minulost...

Kdysi... Trochu chladná noc, ticho, jen klapot kroků na silnici. Pod hvězdnou klenbou se člověku ani nechce mluvit, nenachází slov. Mléčná dráha se táhne nebem jako dálnice. Nad obzorem září nedaleké město. Do ticha zazní přiškrcený hlas: "Pane Bože, to je krása." A pak se nad lesem vyhoupne měsíc...

Dnes... Stojíme před chatou, kluci plácají, mluví o Skotsku, o tom, co budou dělat dál, vtipkují. A já sedím na schodech a vyhřívám se na slunci. Mnohem víc mě ale hřeje vědomí, jak úžasnou chvíli právě prožívám. S Lukášem, Michalem a Martinem máme za sebou stovky příhod, na které možná už zapomněli. Ale já, věčný benjamínek toho uštěpačného společenství, otloukánek a poslíček, já si to všechno pamatuju. To dobré i to špatné. To zvláštní i to běžné. Pamatuju si, že právě tihle blázniví kluci s pofidérním smyslem pro humor mi kdysi, před lety, ukázali, co ve mně je. Roky jsme spolu stáli bok po boku, a pak už jsem stála jen já a kolem mě noví lidi, mladší, jiní... 

Ale dneska, v tu půlhodinku čekání nad grilem, až se Michalovi (vůbec se nezměnil!) ugriluje steak, kdy Lukáš (ani on není jiný) vyprávěl o svých plánech v Edi a bavil se s Martinem (vždyť ani on se nezměnil) o společných známých, jsem se víc než ve slunečních paprscích hřála ve vědomí, že ať nás bude dělit sebevětší vzdálenost, ať se sejdeme třeba jen jednou za deset let, stejně vždycky znovu ožijí stará pouta a my budeme byť jen na půl hodiny zase ti staří pošuci, kteří vymýšlejí blbosti, vylívají hořčici do Bangu, honí mě pro pivo a pro zásoby a pro dřevo, vtipkují a nemyslí na nic než na teď.

 

Kdybych to dneska klukům řekla, kdoví, možná by se mi vysmáli. Ale ten okamžik na schodech byl pro mě tím nejcennějším, co se mi za posledních pár měsíců přihodilo.

Jsou to staří přátelé, ti opravdu staří, ti, kteří vás znají tak dlouho, že si ani nepamatujete první setkání, kdo mi dokáže vždycky znovu a znovu zvednout náladu a říct jediné: čas se nezastavil ani nevrátil, ale když jsi s námi, tak je to vcelku jedno, protože my jsme pořád stejní...

 

Po dnešku se mi už, kluci, nestýská po starých časech. Nevím proč, ale najednou jako bych pochopila, co mezi náma je - i když vy to možná ani nevíte.

Díky za staré, opravdu staré přátele.

 

(autoři fotek: Jirka, Helča, Lukáš)