Že se ke mně lidi chodí vylívat, to už jsem si zvykla. Ale včerejší chat tomu dal jiný rozměr.

Běžně funguju jako vrba. Lidí mluví/píšou, já to poslouchám/čtu, občas se chytám za hlavu, občas zamručím/naťukám souhlasné "Hm, No jo, To mě mrzí, To je paráda". Rady po mně sice občas někdo chce, ale v tom já jsem opatrná, ono radit někomu, když si neporadíte ani sami se sebou, navíc ta zodpovědnost, někomu poradíte a bude to mít dalekosáhlé následky...

 

A teď, proč to píšu.

Osoba: padesátiřádkový chat elaborát na téma "nesnáším chlapy, nikoho lepšího nepotkám, budu osamělá do konce života"

Já: jelikož je to už několikátá konverzace na toto téma a nenapadají mě už žádné odpovědi co ještě nepadly, zkusím ji utěšit tím, že oproti mně je na tom ještě celkem dobře a že by rozhodně neměla ztrácet naději

Osoba: zcela ignoruje to, že měla právě možnost zjistit, jak krásný život i přese všechno žije, kolik happy endů měla a jak skvělý lidi potkala. Dál jede na vlně "všechno je v háji" neochotna přijímat jakoukoliv nadějnou útěchu. Chápu, někdy je člověk tak zdrcený, že nevidí doleva doprava, ale když tu světlou stránku postavíte přímo před ni a ona ji stejně přehlídne, zavání to už trochu koupelí ve vlastním žalu (občas to taky dělám, ale nikoho sebou do smutné vířivky netahám)

Já: zrovna jsem vzhůru nohama a mám namazané ruce, tak jí na její stesky píšu jen stručné "Hm" a "Njn" (přičemž mi mobil spadne na obličej a udělá mi bouli na obočí)

Osoba: nasadí totálně podrážděný tón - "Tak já tě nebudu otravovat teda, když jsi dneska taková ukecaná."

Já: chytám se za hlavu. Ono totiž očividně nestačí, že jsem tu pro ni (a pro všechny své přátele) čtyřiadvacet hodin denně, že mi může kdykoliv zavolat, že se můžeme kdykoliv sejít, že jí odpovídám jakmile mi napíše a řeším s ní její problémy a nevyžaduju po ní, aby řešila ty moje. Kam ten svět spěje? Ani ruce si tady Katuši namazat nemůže, aby hned nebyla osočena, že ji nezajímají kamarádi. 

 

Je mi to prostě jenom líto. Ne že bych chtěla s někým probírat svoje potíže, to už jsem dostatečně otužená a vím, že je jen velmi málo lidí, koho to opravdu zajímá. Nevadí mi, že po mně někdo chce rady, které mu nejsem kompetentní dát. Ale co mě štve, je ten samozřejmý přístup. Jak si někteří zvykli, že tu jsem pořád a neustále a nějak opomíjejí, že nejsem jenom robot na druhé straně optických vláken nebo po čem vede internet, ale normální člověk, co taky občas potřebuje jít spát v rozumnou dobu i když jsou zrovna v nejlepší části svého příběhu, někdo, komu se vybíjí mobil nezávisle na míře jejich strastí, nebo kdo si občas odběhne do kuchyně pro něco k snědku, i když by samozřejmě měl samou sounáležitostí nad jejich problémy držet hladovku.

Když potřebují jen místo, kam se vypsat, ať si založí blog. 

Když potřebují někoho, kdo jim bude odpovídat vždy a okamžitě, ať napíšou Anně do IKEA.

A jestli jim to nestačí a chtějí, abych to byla právě já, kdo tu pro ně bude, ať se s míří s tím, že nemám vždycky storpocentní náladu na jejich stesky, že mám někdy hlad...

... a občas že si třeba namažu ruce a navíc nemám prostě víc co říct.

 

(Dotyčnou osobu mám ráda. Sice nechápu její přesvědčení, že nikdy už nepotká nikoho správného, ale nic s tím nenadělám, její věc. Myslím, že jsem se taky tak trápila, že už nikdy nebudu zamilovaná tak jako teď. To mi bylo tuším třináct. Jenže já jsem známý cynik, takže to se nepočítá.)

(A taky místo toho, abych vynadala dotyčným lidem, roním písmena na blogu. Klasika.)

(I když...jak chcete vynadat lidem, že po vás chtějí moc?)