"Já o tom tak přemýšlím... a prostě nevím, jestli z nich nevyrostou sociopati?" podotknu a kamarádka pokrčí rameny.

"To se uvidí časem..."

 

Seděly jsme na svařáku a tataráku, povídaly a nějak se dostaly k našemu spoluhráčovi, se kterým jsem nedávno měla spor Malování vs papír. On mi tvrdil, že v malování se dá nakreslit naprosto všechno, já jemu tvrdila, že když skicuju, tak to potřebuju nakreslit na papír, protože v kompu to nikdy nebudu mít tak rychle. Od toho jsme se dostaly ke vzpomínání na poslední cestu na štaci, kdy jsme bubenici pomáhali vymyslet článek na téma "Děti a elektronika" a Joe prohlásil, že nevidí nic špatného na tom, když děti nechodí ven a žijou svůj sociální život na síti. Nějak jsem v té chvíli nevěděla, co říct. Snad jen "To myslíš vážně?"

 

Začaly jsme vzpomínat na to, jak nám byly počítače dávkovány po jedné hodině týdně, že to byl svátek, koukat šedesát minut na pixelovatý obří monitor (já si ještě pamatuju černobílý) a hrát nějakou primitivní 2D hru (Prince z Persie, Žraloci, Surikaty...). A po té hodině člověk od počítače odešel a letěl ven si hrát.

Možná, že problém dnešních dětí je ten, že si venku nemají s kým hrát.

Záleží určitě kde a kdo. Jenže v souhrnu se mi zdá, že nebýt skauta, různých turisťáků a obecně kroužků, děti ven vůbec nechodí. Jakoby ztratili motivaci lítat po venku, nebo snad umřela dětská fantazie? Proč na otázku "Proč nejdeš ven" odpoví "A co tam jako budu dělat?"

Některým chybí běžný mezilidský kontakt - a nejen základkovým dětem, i puberťákům. Jdou se snad flákat do parku nebo do nákupáku? Čím dál míň a když, stejně mají oči sklopené k mobilu. (Ne že bych podporovala flákání po parku, spíš tím chci naznačit, že porstě sedí doma na zadku)

Komunikace odehrávající se přes chat, diskuzní fóra a maily se od té skutečné přece jen liší. Co si dovolíme na netu, ve skutečnosti bychom nikdy neudělali. Na netu je každý osobnější, víc na tělo, jde víc po krku ve vyhrocených situacích, zároveň ale, než něco napíše, může si to promyslet, zformulovat - to jsou věci, které se normálně nedějí. Kdybyste v běžné konverzaci přemýšleli pět minut, co řeknete, asi byste docela rychle dokonverzovali.

Jsou samozřejmě mladí (teď rozumějte správně, myslím tu "generaci", pro kterou je mobil běžnou záležitostí, což třeba ještě já nejsem), kteří jsou normální, mobil i počítač používají tak nějak s normální frekvencí a když si jdou někam sednout s kamarády, baví se s nimi, ne s někým na druhé straně města. Bohužel ale v mém okolí vzrůstá počet těch, kteří místo obrážení obchoďáků, poflakování se po venku a chození na diskotéku, na výlety, do tanečních, prostě místo takových těch věcí, co puberťáci dělávají, jen sedí doma na počítači a hrajou hry a chatují s přáteli. Sice jsou v kontaktu s lidmi, ale ne reálně, jen virtuálně.

Jak se takový mladý člověk dokáže začlenit do skutečného života? Dokáže pozvat holku na rande? Dokáže si najít přátele třeba ve škole? Jak se bude chovat u přijímacího pohovoru? Jak dokáže snášet kolegy v práci? Jak se podvolí autoritě?

Je to všechno čistě hypotetické. Všichni, kteří jsou v mém okolí utopení v technologiích, jsou pořád tak na přelomu základka/střední, čili jak to bude dál, těžko posoudit.

 

Když vedle sebe v hospodě sedí dvě skupiny - jedna lidé mého věku, druhá děcka kolem sedmnácti osmnácti - hádejte, kteří mají tváře modře ozářené a kteří se výborně baví mezi sebou...

 

(O přínosnosti technologií už jsem se zmiňovala několikrát, proto to tentokrát vynechám.)