Někdy si říkám
Kdybych tak
měla rovný nos
a míň šilhavé oči
a taky míň krátkozraké
a kaštanové vlnité vlasy
pleť jako alabastr
křivky jako Pamela
nohy až do nebe
hlas jemný a příjemný
a povahu kdybych měla jako anděl
nebyla bych cholerická
a permanentně nejistá
a naivní
a snílek s hlavou v oblacích
Byla bych krásná jako Helena a Venuše a Grace Kelly
Byla bych moudrá a milovaná všemi
Bez splínů a bez nepřátel
Někdy si říkám
Kdybych tak...
Kdybych tak!
Jenže potom
Pak bych to už nebyla já
Komentáře
Já teda nerozumím duši, natož ženské, nicméně... Vědomí jedinečnosti zní jako dobrý prvek sebepřijetí. Co bych však více očekával v pointě, je hlomoznější rozbíjení oné kradmé implikace: "když nejsem maková -> nemají mě rádi a nejsem šťastná". Tedy ne pouhou logickou negaci té implikace typu "nejsem maková & nemám splíny", ale přesvědčování (sebe i) čtenáře, že ty výroky spolu vůbec nemají co být dávány do souvislosti. A vůbec ty soutěže v makovosti... Jediná kategorie makovosti, kde by to mohlo dávat smysl jsou ctnosti (ale samozřejmě ani tady není pořadatelem soutěže milosrdný Otec). Člověk se asi nemá, co šťourat v tom jaký je, zvláště má-li při sobě n(N)ěkoho, kdo jeho makovosti přijímá/oceňuje.
@VáclavPlíhal: To záleží na tom, je-li makovost esenciální či akcidentání. V akcidentální makovosti nemáme nikdy dost co se nasoutěžit. V esenciální makovosti (byť by to byla jen esence individuální) je soutěžení samozřejmě blbost.
Se svatým Františkem můžeme v parafrázi říkat "a dej mi moudrost, abych rozeznal mezi svou esenciální a akcidentální makovostí".
Nad tou směsicí mě (taky) napadla "Serenity Prayer". Zaznívala mi v podání Ulrychových a Miloše Zemana. Pak jsem si ale říkal, jestli se nevztahuje spíš na věci "vnější". I když je fakt, že i taková existence/vnímání nepřátel může být záležitost do značné míry vnitřní.
Mě autorka tím dílkem nepřesvědčila, že není moudrá či krásná (tím nemyslím kvalitu díla, ale jeho obsah).
Pro mě je to dílo málo subjektivní. 2/3 příměrů se dají vztáhnout k nějakému objektu (stupnici) měření, kdy podle Katusi je ideálem dosažení 10 z 10 (šilhavost, krátkozrakost, vlnivost, alabastrovost.... . Myslí to v tom textu vážně nebo ironicky (křivky jako Pamela). Myslí si skutečně autorka, že být objektem obdivu, je to samé jako být sama se sebou spokojená? U poslední věty:
"Pak bych to už nebyla já"
si totiž nejsem jistý jestli je to jednoduchý nebo dvojitý twister?
Mně chybí v tom díle vyjádření toho já, čistě samo za sebe bez příměrů, ať už objektivně měřitelných nebo (doufám) ironických.
"O mě" nebo "O mně" ? ;) Grafofile.
Opravdu o mě (o tebe, ne o tobě).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.