O mé podvratně orchestrální činnosti jsem psala už několikrát. Teď mi k tomu přibylo ještě sopránové pištění Händelova Hallelujah a doplnilo to řadu mých kolektivně hudebních zkušeností korigovaných dirigentem. Zkrátka a dobře - pár mávalů už jsem zažila.

A dneska jsem při pokusech sžít se se stylem dirigování toho sborového přišla na zajímavý příměr: když je dirigent špatný nebo ledabylý nebo dokonce vůbec žádný (viz naše kapela), dochází často ke sporům, ke přím, k disharmoniím, k rytmickým zločinům, ba přímo k vraždě hudby (nepřeháním zas tak moc).

Zato když je dirigent dobrý - jako ten kluk, co nás teď mává v ZUŠce a fakt ukáže každý nástup - muzikant nemusí vůbec na nic myslet. Ví kdy začít, nemusí se stresovat a prostě si užívá skladbu. A ono je to potom hodně znát i na výsledku, to pozná i laik, ten zlom, kdy jde hudba od srdce a kdy jde prostě jen z musu.

 

A ono je to v životě stejné. Když místo fušerských máchalů koukáte na Dirigenta, hned vaše hudba zní krásně a ne jako rozskřípaný akordeon... a protože je to Dirigent výborný a rád by, aby Jeho symfonie zněla čistě, taky občas někomu zahrozí taktovkou nebo po něm hodí klíče - a je jenom na nás, jestli se urazíme a odejdeme, nebo se zastydíme do morku kostí a začneme se snažit.