Jedno místo a sráží se tam dva světy.

Ten první z nich je slunečný svět, kde rozkvétají vzácné koniklece, kde na travnaté planině posedávají páry a kde pobíhají psi a děti.

Svět slunce a tepla, svět odpolední pohody prvních jarních dní, kdy si člověk lehne na břicho do uschlé trávy tak, aby viděl do kraje a mohl si představovat, jak poletí až za obzor, a zároveň aby cítil na celém těle zem, aby mu geologické věky tepaly tělem ve stejném rytmu jako srdce. Aby viděl zblízka to, co zbylo z minulého roku - uschlá stébla, ulitu...

Svět pocitu, že není nic krásnějšího, než koukat do jinak nepříliš hezké krajiny pod námi, že není nic trvalejšího než zlatavě zářící skály, že není nic než teď a modré nebe...

 

A pak je tu druhý svět.

Svět, kde člověku běhá mráz po zádech, šerý svět skrytý mezi hložím u paty kamenných stěn, zapomenutý svět tunelů, kam lidé chodí s provazem v kapse a vracejí se v igelitovém pytli...

Svět tmavých děr, které končí zazděnou chodbou, svět proláklin, které vytvořila lidská ruka s nejasným záměrem, svět, který je neustále ve stínu, protože slunce tam svými hřejivými chlácholivými paprsky nedosáhne.

Svět strží, kam se bojíte vstoupit, ne kvůli nebezpečí pádu, ale prostě jen proto, že vám tam běhá mráz po zádech a není to kvůli chladu, který z vlhkých jeskyň vane proti vám.

 

 

Dva světy se tu sráží, dva světy se tu míchají. Svět rozzářené pohody a svět mrazivé nejistoty. 

 

 

Stránská skála. Místo s neuvěřitelnou atmosférou pro každého, kdo tam jde objevovat neznámé stezky, slézat skalní ochozy, nahlížet do jeskyní a chodeb, kdo tam jde s vědomím, že uvidí kosti minulosti v odhalených skalách a starých lůmcích.

Nádherné místo pro každého, kdo Brno, město tisíce světů, miluje bezpodmínečně a neustále...

Být krajinářem (a básníkem) na takových místech je hračka, to mi věřte.