7.díl seriálu ...a teď se pojďme bavit o včelách

Desurbanizace. Co přesně znamená toto slovo? Podle slovníku to zní celkem neškodně, dokonce pozitivně – odliv obyvatelstva na venkov. Je to vlastně protiklad jevu, který vyvrcholil za průmyslové revoluce – tehdy do měst proudily davy lidí, kteří šli za prací. Žili často v nesnesitelných podmínkách v dělnických koloniích nebo pavlačových domech a snili o tom, jak to bylo na venkově krásné. Dnes se děje opak, lidé se stěhují do periferních částí, do satelitních městeček či menších měst v dosahu metropolí (v případě Brna třeba Kuřim, Hustopeče, Rajhrad, Rebešovice, Jinačovice), odkud se mohou pohodlně dostat do práce v centru města, ale jsou takříkajíc „nadosah přírodě“.

Pro lidi je desurbanizace určitě přínosem. Nejen pro nové obyvatele, kteří opustí rušné a prašné město, ale také pro místní, protože většinou se s přílivem městských obyvatel zvedá obecní vybavenost. Aspoň z vnějšího pohledu to tak vypadá (skutečnost bývá trochu jiná, ale to není předmětem této eseje).

Ale co krajina jako taková?

Popišme si teď klasické satelitní městečko, jak jste ho určitě už sami potkali. Staré jádro vesnice: kostel, náves, jedna dvě hlavní ulice, kolem kterých se koncentruje většina větších budov, po okrajích vesnice statky, poslední dobou nezbytné fotbalové hřiště. Pole, sady, často má svůj proužek brambor většina místních. A z jedné strany starého jádra vyrostou takzvané králíkárny naležato – v lepším případě řadové domky, v horším takzvané „každý pes, jiná ves“.

První, co trkne do očí nejen krajináře, je náhlá nevyrovnanost v krajině. Celý život hledíme na určitý prototyp krajiny. Česká krajina je osobitá, svoje. Poznamenalo ji odlesňování na konci baroka, opětovné zalesňování monokulturami, kolektivizace polí a poslední dobou solární elektrárny (což je naštěstí jev sice nevzhledný, ale snadno odstranitelný). To vše zformovalo krajinu tak, jak jsme jí zvykli – česká krajina je krajina kulturní, ale přesto malebná. Do našeho vnímání krajiny spadá nejen tvar obzoru, rozložení polí nebo boží muka u polních cest, také do něj patří to, jak vnímáme zasazení lidských sídel. Povšimněte si – v hornatých oblastech vesnice zaplňují údolí, v rovinách se zase shlukují na (byť sebemenší) vyvýšenině.  Dávní zakladatelé své vesnice přimykali k výrazným krajinným prvkům – do jisté míry to souvisí s tím, že nejprve se zakládalo panské sídlo – na kopci, na ostrohu nad řekou apod., potom následovaly vesnice. Je to rozložení pro naši krajinu typické a přirozené. Současný desurbanizační trend toto poněkud porušuje – sami cítíme, že nám satelity jdou lehce proti srsti, nepadnou do krajiny, některé jdou přímo proti ní svým uspořádáním, tvarem, tím, jak se nepřizpůsobují přirozeným liniím, jako by někdo prostě jen vzal projekt a univerzálně ho sázel vedle každé druhé vesnice, nehledě na skutečnou situaci. To je důvod, proč můj známý architekt spráskl ruce nad hlavou a řekl „Další krajinářka? No to teda děkuju pěkně.“ Mezi architekty (urbanisty) a krajináři zuří totiž válka, místo aby docházelo ke spolupráci – přitom by šlo spoustu nově vznikajících sídel naprojektovat tak, aby do krajiny sedla a nepůsobila rušivě.

Oprostěme se teď od estetické stránky věci a přejděme ke stránce praktické.

Rozšiřování vesnic má, stejně jako zmiňované solární elektrárny, jeden neblahý důsledek – zabírání orné půdy. Nepleťme si to teď s tím, když si někdo za humny postaví dům, aby byl blíž starým rodičům. Nedá se srovnávat jeden dům a čtyři nové ulice. Půda v těsném okolí vesnic má trochu jiné postavení, než velké lány. I v minulém režimu si hodně lidí mohlo nechat ten svůj bramborový proužek hned za plotem a je to tedy půda se dvěma hodnotami – s hodnotou lidskou a s hodnotou zemědělskou. Je zušlechtěná předchozími majiteli, kteří si s ní doslova „hráli“ – vždyť šlo o jejich obživu. Nepřetěžovali ji, nechávali odpočívat, starali se o ni. Stála je hodně, ty staré zemědělce, a teď na tom úrodném kusu půdy někdo postaví domy. Příčí se mi to především z hlediska „Proč stavíme domy/solární elektrárny/výrobní haly na zemědělské půdě“. V současnosti se hodně mluví o „návratu k přírodě“. Ale příroda, to nejsou jenom lesy, hory. Součástí přírody je i zemědělská půda. Je to škoda, ale my jsme se od půdy odpoutali až příliš. Na mnoha půdách hospodaří nájemci, kteří jdou za ziskem, a ne vlastníci, kteří chtějí půdu uchovat pro své potomky. Jak píše Václav Cílek – trh a půda nejdou dohromady. Zemědělství je (podobně jako lesnictví) opomíjenou, ba dokonce opovrhovanou součástí primárního sektoru. A tak je jasné, že ve volbě „nové domy pro lidi z města vs. zemědělská výroba“ vyhraje rozšiřování osídlení. A tím se dostáváme zase k té krajinářské stránce – zmizí humna a vesnice se rozplizne do polí bez přirozených hranic. Já vím, že většinu lidí to ani nenapadne – ale jestli se to bude dít dál, jestli budeme dál zastavovat obzor a pole, je možné, že nám to jednou naše děti vyčtou tak, jako my vyčítáme rodičům velké lány.

Nemám nic proti desurbanizaci v pravém slova smyslu. Je dobře, že se lidé chtějí vracet ke kořenům. Ale na druhou stranu, krom ekologické zátěže, musíme brát ohled i na to, jak krajina vypadá. Nejen zámky a myslivost jsou naším kulturním dědictvím, je to i naše krajina, ve které je zapsaná historie a dá se z ní přečíst jediným pohledem. Měli bychom chránit nejen významné krajinné dominanty, ale i krajinu jako takovou. Mezi krajináři a urbanisty by neměla zuřit válka, měli bychom spolupracovat.

Protože to, jakou dáme dnes podobu naší zemi, bude mít vliv na to, jak ji budou vnímat celé generace po nás. A myslím, že bude lepší, když ji uvidí jako harmonický celek, než když z ní vyčtou jen úpornou snahu investorů o další a další bydlení.

 

(Inspirováno úvahami Václava Cílka a projížďkou po blízkém brněnském okolí)

(Esej vznikla jako ukončení předmětu Degradace/regenerace krajiny)