Uléhám na záda do jehličí a očima brousím mezi korunami stromů. Šumí. Kývají se. Sem tam křikne pták. Pohoda letního odpoledne. Pomalu, abych nezaplašila myšlenky, beru mezi prsty tužku a blok. Pár rychlých poznámek, pak se převalím na břicho a poznámky rozepisuji do vět, občas škrtnu, občas se zaryju pohledem do suchého pařezu přede mnou. Doma pak sedám k počítači a článek předatlím a hodím sem, na signály.

 

Mám pocit, že loni jsem vás ošidila. Bylo příliš málo článků vzniklých z pohody a nějak moc těch, které jsem psala v afektu. Potřeba je obojí, aby blog nestál, nemluvě o tom, že takové ublognutí snižuje krevní tlak a o infarkt tady nikdo nestojí, že, ale přece jen... ty z jehličí mají hodnotu vyšší a rozhodně trvalejší. Protože rozčilování se nad internetovými diskuzemi je věc sezónní a nestálá, zatímco kývající se koruny stromů, západy slunce a prašné cesty jsou tu pořád. 

Neslibuju, že příští rok budu míň dštít síru a víc ležet v lese, kdepak. To se slíbit nedá. Můžu jen říct, že po sobě budu články číst a opravovat přelkepy a pravopysné chyby. A pokud mi něco hne hodně moc žlučí, nejdřív se trochu vydejchám, ať vám to tu neleju na monitory z první vlny. 

 

A přestože je teprve 23. prosince, tedy brzy, podléhám mainstreamu a vlastní zapomnětlivosti a přeju všem svým čtenářům klidné svátky, žádné nehody s kostmi, požáry či příbuznými, a do roku s letopočtem 2016 (toto letí, brr) krom jiného taky trpělivost s námi grafofily, a pro ty z vás, kteří taky píšou, hodně inspirace a málo rýpalů (těch špatných rýpalů. Dobří rýpalové jsou v pořádku). 

 

A jelikož vám jaksi nemůžu nadělit žádný vánoční dárek, aspoň vám do všech koutů republiky posílám jeden takový klasicky básnicko-krajinářský pohled: letní odpoledne, bzukot včel, šumění větru a koruny stromů, které se pomalu kývají nad vaší hlavou... Třeba i uslyšíte ty podzemní prameny, jak hrají na svých tajných cestách k povrchu...