Prosincovým večerem duní rychlík. Znám tuhle trať, znám ji jako své boty, každé nádražíčko, kterým projíždíme. Znám i průvodčí, která mi štípne lístek a s mírným úsměvem přejede pohledem cello u mých nohou. Znám i ten vlak...

Brzká tma už dávno zavalilo všechno za oknem a já jsem ráda, že mám s sebou knížku svého básnicko-krajinářského guru. Noční osamělé cesty vlakem s sebou nenesou zdaleka tolik poezie, jak se zdá, spíš mě naplňují pomalu nudou, která pak vykrystalizuje do šedivých a bolavých splínů. Vše je umocněno tím, že místo krajiny, ubíhající lákavě kolem, na mě z okna hledí jen vlastní odraz s poněkud rozpačitým výrazem.

Pak vlak brzdí, míjíme první světla a už stojíme v nádraží. 

Málo co má takové kouzlo, jako nádraží po setmění. Pro cestujícího je to jako záchytný bod - světlo, konkrétní světlo v jinak černočerném moři noci. Působí osaměle a zároveň domácky - skrz osvětlená okna je vidět do přednostovy kanceláře, kde stojí na stole hrnek kafe, pár fotek na nástěnce, kytka v květináči - a sám výpravčí vypadá, jako by strážil bránu do jiného světa, jako by držel klíče od země světla a lidí, kam pustí ze světa kolejí a dunících vlaků jen ty, kteří si to zaslouží. Stojí pod žárovkou ve své červené čepici, osamělá postavička na peróně, nikdo jí nevěnuje pozornost a přitom je tak důležitý, je to kouzelník s plácačkou...

Letmý pohyb a vlak se pomalu rozjíždí, důstojně, jako kolesový parník pluje po řece kolejí. Mávám strážci majáku - vlídně mi to oplatí a pak mizí zpátky do světla, aby si dopil kávu.

Opřu se do sedadla, Cílek mi klesne do klína.

Je prosinec, krátce před vánoci, a já mířím domů. Už jen dvě takové zastávky a vlak vjede do nádraží, kde i já z něj vystoupím, opustím tajemný svět výhybek a návěstí a zase budu obyčejná Katuši, ne Katuši cestovatelka.

 

Je prosinec, krátce před vánoci, a já mířím domů.

A tak jako vždy shledávám, že přesně tohle je na každé cestě to nejkrásnější...