Modravé vody facebooku se rozdělily na dvě půlky, jako by mezi nimi procházel lid izraelský. Jedna půlka dělá posměšně "béé! béé!" a druhá půlka má na profilovce francouzskou trikoloru.

První půlka posměšné pobekávání provází dotazy typu: Kde jste měli ruskou vlajku, když sestřelili to letadlo? Kde máte libanonskou vlajku? Kde syrskou?

Druhá půlka se brání celkem chabě: Paříž je za rohem. Je to kousek. Je to Evropa!

Na obnažené písčině vprostřed rozestoupených vod se plácá pár ryb, které vykřikují: K čemu myslíte, že ta trikolora je? Že jim to k něčemu pomůže? Že když zmáčknete lajk a obarvíte si profilovky, zachráníte někomu život?

Na tyhle užvaněné ryby reagoval naprosto příkladně jeden klučina: Mě je třináct, jak jim mám podle tebe pomoct? Nemám peníze, které bych jim mohl poslat, nemůžu se sebrat a jet do Paříže darovat krev. Tak aspoň vyjádřím účast tím, že si obarvím profilovku. Je to stejné jako na Dušičky - když na hrob přineseme kytku, taky tím nechceme nikoho zachraňovat, prostě jen říkáme: "Myslíme na vás, modlíme se za vás."

 

Jediné, co teď můžeme udělat, je modlit se. Zavřít Shengen je sice hezké, ale pozdě. Oni nepotřebují tisíce k tomu, aby nás uvrhli do chaosu, na naši republičku by jich stačilo deset. To je na tom to nejhorší. Proč jsme nebyli tak vydešení z války na Ukrajině? Protože proti válce se můžete bránit. Můžete postavit armádu, bojovat. Ale jak chcete bojovat proti sebevražedným atentátníkům? Jak se jim chcete bránit? 

My, kteří máme trikoloru na fotce, nejen soucítíme s Francií, kde se to poslední dobou sype celkem nebezpečně (a kde mám část rodiny). My se hlavně bojíme.

Protože Francie je blízko a to, že se tam dějí takové věci, znamená jediné: Stará dobrá Evropa už není bezpečná. Nemůžeme jít bezpečně na koncert, nemůžeme si jít v bezpečí sednout do restaurace. A tak sedíme doma, sledujeme zprávy (doporučuju místo domácích hysterčících médií zkusit BBC nebo Reuters) a klepeme se strachy. 

 

Kdyby nám na dveře zaklepal Putin, seberem se a jdeme se bránit (aspoň doufám). Kdyby nám na ně ovšem zaklepal IS se svým terorem za pomoci atentátů - co bychom mohli dělat? Zahalit tváře a tajně se modlit, aby to byl jen zlý sen...

 

(Příště už budu psát o něčem jiném, než jsou internetové diskuze nebo uprchlíci, nebojte. Třeba vám bdu vyprávět, jak jsem měla letos krásný podzim.)