"Co je pro tebe důležitější?" táže se jednou takhle večer na chatě na Priglu můj osmnáctiletý kamarád, který mě bere jako staršího bráchu (není to zdaleka tak paradoxní, jak to zní). "Obejmutí nebo polibek?"

A já si vzpomenu na to, jak...

...jsem místo ostrých slov obejmula vystresovanou kamarádku, která všem včetně mě lezla na nervy.

...jsem se vrhla kolem krku nejlepšímu kamarádovi poté, co po roce přijel do republiky.

...jsem se stulila do náruče bývalého přítele a přišla si bezpečná a chráněná.

...jsem obejmula ženu, které nerozumím a se kterou jsme byly víceméně sokyně, a přesto v tom obětí nebyla z mé strany zášť, ale lítost nad tím, jak málo mezi námi bylo pochopeno.

...jsem k sobě přitiskla sestřičku pokaždé, když došla slova.

...jsme se objali s kamarádem, který odjížděl na velkou cestu do pryč.

...jsme pochodovali po silnici, držíc se za ramena a za pasy a nad námi svítily hvězdy.

...jsem objímala všechny ty ztrápené či šťastné přátele a kolikrát i nepřátele, vždycky, když nebylo co říct, když nebylo třeba nic říkat. Když gesto znamenalo víc než slova, a nejen mezi přáteli, rodinou, i mezi partnery to vždycky znamenalo více, více, nejvíce...

 

"Hloupá otázka," zabručím a beru klíčky od auta a bundu. "A navíc už před půlhodinou jsem chtěla jet. Jestli mě teď skolí mikrospánek nebo chytí benga, bude to na tebe. Mějte se tu, děcka," mávám všem kolem, onoho kamaráda obejmu, tak jako vždycky, když se loučíme, a odcházím.

Dívá se za mnou a chápe. Aspoň se tak tváří.

 

Vše, co mohu dát, je srdce na srdce, tlukot na tlukot...duše na duši...