Nervozita. Vtělená nervozita, to jsem byla já to nedělní srpnové dopoledne. Já byla nervózní a čtyřiačtyřicítka frčela tak šíleně pomalu. Nebo naopak moc rychle?

Znáte to - máte před sebou něco těžkého a zároveň krásného. Čas, který zbývá do začátku, je zoufale krátký - tolik se může pokazit. A zároveň hrozně dlouhý - tolik nás čeká!

A v tomhle vystresovaném krátkodlouhém čase, kdy můj obličej zdobil tomuto duševnímu rozpoložení přesně odpovídající výraz, jsem zachytila pohled řidiče vedleprojíždějící tatrovky. Respektive jinak - naše pohledy bloudily po okolí a zachytily se na sobě.

Autobus a náklaďák se předjížděly asi pět set metrů na Tomkáči (Brňáci ví. Místo stresu a nenávisti, kolapsů dopravy a zoufalých pohledů na hodinky). Ze začátku jsme byli oba rozpačití, pak jsme se začali culit pokaždé, když jsme se na sebe znovu podívali. A když můj bus čekal na světlech a Tatra frčela vstříc Husovickému tunelu, šofér se na mě usmál nádherně zářivě a zdvihl na pozdrav palec.

 

Jediné gesto, jediný pohled, jediné náhodné setkání.

 

V tu chvíli, kdy mizel v temné díře tunelu, ve chvíli, kdy i na mé tváři se rozlil široký a úlevný úsměv, v tu chvíli mi to došlo. 

Strach, obavy, katastrofické scénáře...s těmi je potřeba sice počítat, ale nesmí si je člověk nechat přerůst přes hlavu a vepsat do tváře. Je lepší mít na ní napsánu radost, očekávání, příjemně chvějivé napětí. Ne kvůli ostatním. Kvůli sobě. 

On i ten strach a katastrofy přijdou ke slovu. Ale je lepší, když jen na krátkou chvíli, která ve člověku rozpumpuje adrenalin a s časem se na ni vzpomíná za úlevného smíchu. 

Ale v běžném denním provozu je přece jenom lepší žít... na úsměv a zvednutý palec.

I když je to někdy pekelně těžké.